Přízraky z Avebury: Mohlo dojít k časovému posunu?

Avebury. Zdroj: www.geograph.org.uk

Tento příběh se přihodil jednoho deštivého říjnového večera roku 1916 v anglickém hrabství Wiltshire paní Edith Olivierové.

Vytrvalý déšť

Onoho večera jela svým vozem z Devizes do Swindonu ve zmíněném hrabství. Počasí bylo natolik hrozné, že po ničem jiném netoužila více, než po dobře vytopeném pokojíku v jednom z oněch hostinců, které jsou po tamější oblast typické.

Při hledání vhodného místa k noclehu zahnula, jako by ji vedlo jakési nečekané vnitřní vnuknutí, z hlavní silnice a vzápětí se ocitla v podivné aleji, která nebyla na automapě zakreslená. Podivná byla proto, že byla lemovaná mohutnými šedými megality, obrovskými prehistorickými kamennými bloky. Edith se domnívala, že ztratila správný směr a ocitla se poblíž známého anglického megalitického střediska Avebury. Věděla, že se v této oblasti původně nacházel kruhový kamenný chrám, ke kterému se bylo možné dostat dlouhou megalitickou alejí.

Veselá slavnost

Na konci kamenného sloupořadí zastavila, vystoupila a vydala se pěšky k nedalekému nízkému pahorku, aby se dostala nad kamenné obry a měla lepší rozhled. Když se vyšplhala nahoru, zaujal ji značný počet stánků, nacházejících se mezi megality. Ke svému překvapení zjistila, že přes vytrvalý déšť se tam zřejmě koná vesnický svátek – výroční trh nebo posvícení. Smějící se lidé putovali od jedné atrakce ke druhé.

Edith Olivierová byla dojata rozpustilým shonem, odehrávajícím se před jejíma očima, bezstarostností, s níž se vesničané nehledě na velmi nepříznivé počasí bavili. Muži, ženy a děti pobíhali sem a tam bez pršiplášťů a deštníků, jako by snad ani déšť nepociťovali. Bylo to jako výjev z jiného světa.

Edith by si slavnost ráda prohlédla pěkně zblízka a nechala by se klidně nakazit veselostí účastníků, ale proudy vody byly stále silnější a znemožňovaly jí chůzi. Proto se vrátila ke svému vozu a pokračovala v jízdě.

Nesrovnalosti

Trvalo to devět let, než se znovu dostala do oblasti Avebury. V cestovním průvodci, který si koupila, se dočetla, že v místě se kdysi skutečně konával výroční trh. Poslední byl však uspořádán v roce 1853. To, co Edith onoho večera v říjnu 1916 na vlastní oči pozorovala, bylo tudíž v příkrém rozporu s tím, co stálo v bedekru. A navíc tu byla celá řada dalších nesrovnalostí.

Edith Olivierová musela vidět něco, co v dané chvíli vůbec neexistovalo – přízračnou alej a přízračný trh – a to si nedokázala vysvětlit.

Nebyla přece jen příliš unavena jízdou a nervově vyčerpána nepřetržitým, stále sílícím deštěm, takže ji podvedla příliš bujná fantazie? Nebo se stala objektem nanejvýš vzácného fenoménu, který se označuje jako “časový posun”, při němž se člověk dostává do jiné časové epochy?