Bitva u Kresčaku – 26. 8. 1346 – byla osudná pro krále Jana Lucemburského

Kresčak je vlastně severofrancouzské městečko Crécy. Právě v jeho blízkosti se odehrála bitva, jedna z nejslavnějších ve středověku, a to mezi anglickým králem Edvardem III. a francouzským králem Filipem VI. Pro naše dějiny je památná účastí Jana Lucemburského, českého krále, který přivedl na pomoc Francouzům vojáky – a v tomto boji zahynul. Naše účast nevyplývala z nějakých českých zájmů, ale hlavně ze spojeneckých závazků, které již tradičně pojily Lucemburky s pařížským dvorem.

Začátek a kořeny konfliktu

12. července 1346 se roznesla zpráva, že na severním pobřeží Francie se vylodil s velkým vojskem anglický král Edvard III. a táhne na Paříž. A francouzský král žádal všechny spojence o urychlenou pomoc. Tento konflikt měl hluboké kořeny. Rivalita obou zemí panovala ještě z doby, kdy angličtí králové vlastnili ve Francii rozsáhlé rodové državy, takže jejich moc převyšovala moc samotných francouzských králů.

K tomu přistoupily ve 14. století i hospodářské důvody, kdy oba státy usilovaly o ovládnutí bohatých Flander. Do třetice šlo i o dynastické spory – roku 1328 vymřela ve Francii přímá linie královského rodu Kapetovců a Filipem VI. nastoupil rod Valois, který odvozoval původ od mladšího bratra krále Filipa IV. Sličného (ten zemřel 1313). Zrada byla v tom, že Edvard III. byl vnukem řečeného krále, ale po ženské linii, jeho matka Isabela byla totiž francouzskou princeznou. Jenomže – francouzské právo nástupnické nároky žen neuznávalo a anglický uchazeč byl odmítnut. Otevřený konflikt byl formálně vyhlášen již roku 1337.

Schyluje se k ozbrojenému střetnutí

Nyní byl Filip VI. ale poněkud zaskočen. Následovaly přesuny vojsk a Angličanům se podařilo proniknout téměř až k Paříži.

V této chvíli se na scéně objevili Lucemburkové. Sebralo se vojsko, které čítalo až 500 těžkooděných rytířů a 13. 8. dorazilo do tábora u St. Denis. Francouzi ale nevyužili příležitosti, Filip místo toho začal vyjednávat s nepřítelem o místě bitvy. Edvard zatím ustupoval, Francouzi je pronásledovali a zatlačovali k rovinatému pobřeží. Teprve 24. 8. se Angličanům podařilo překročit řeku Sommu a zamířili do pikardského vnitrozemí, kde hledali lepší terén pro obranu.

Francouzi byli, podle střízlivých odhadů, dvakrát početnější. Složení obou armád se také lišilo – jádrem té francouzské byla obrněná jízda. Edvardovo vojsko se opíralo hlavně o lučištníky. S nimi a ostatní pěchotou se anglický král zastavil na návrší za vsí Kresčak a zde měla být svedena rozhodující bitva – ostatně jeho vojsko bylo již vyčerpané.

Angličané si odpočinuli a sešikovali se ve velmi výhodném postavení na jižním svahu protáhlého návrší, jehož východní a západní strany spadaly strměji do údolí dvou potoků. Zcela neobvyklé bylo, že anglický král nařídil jízdním rytířům sesednout z koní a vyplnit tak mezery mezi pěšáky a lučištníky. Co to mělo za smysl? Byla tak posílena morálka pěších bojovníků, a také tak bylo možné zabránit před nepřátelskou přesilou uprchnout.

Bitva

Angličané se tedy připravovali pečlivě. Na straně protivníka bylo mnohem méně řádu a disciplíny. 26. 8. se přiblížili ke Kresčaku. Král Filip nařídil pochod zastavit, shromáždit všechny síly a nechat vojsko odpočinout, ale neukázněné houfy a někteří vysocí feudálové, zejména v předvoji, když spatřili Angličany, tak se neudrželi a začali navzdory králově příkazu bezhlavě útočit.

Král pak nařídil na smrt unaveným Janovanům ve svém vojsku ostřelovat z kuší anglické pozice – ti ale pod mrakem anglických šípů začali couvat, což Francouzi považovali za zradu a začali zezadu najíždět do jejich řad. Co mohlo být výsledkem. Série chaotických útoků Francouzů. K anglickým pozicím většina ani nedorazila, srazily je anglické šípy a těžkooděnce pak doráželi irští pěšáci dlouhými tesáky. Pokud se některému francouzskému rytíři podařilo dostat se až k Angličanům, zasáhli angličtí rytíři rozmístění mezi lučištníky.

Naprosto zdecimované francouzské oddíly prchaly a strhávaly s sebou vše. Podle zřejmě nadsazených anglických počtů zahynulo na 2000 francouzských rytířů a 30 tisíc pěšáků. Mezi padlými byl i králův bratr vévoda z Alenconu, ale co je pro nás důležité – mezi zabitými byl právě český král Jan. Prý šlo o jakousi okázalou sebevraždu, protože jako slepec již nemohl nic ztratit a hledal smrt hodnou své rytířské pověsti. Existují sice legendy, které popisují, jak český nájezd pronikl téměř až do středu anglického vojska – pravděpodobnější ale je, že stejně jako většina ostatních, ani čeští bojovníci k anglickým řadám nedojeli. Většina očitých svědků ostatně zahynula. Jenomže zatímco po bitvě na Moravském poli (zahynul zde Přemysl Otakar II.), následovala zlá léta, Janův syn Karel IV. naopak po smrti otce postupně přivedl zemi k rozkvětu.