I energickým státníkům časem ubývají síly – na veřejnosti je to však většinou tutláno

Leonid Brežněv. Zdroj: www.commons.wikimedia.org

Byly doby, kdy se po politických vůdcích – králích a knížatech – požadovala tělesná zdatnost, protože k jejich roli patřilo vést vojska do boje. Dnes je tomu trochu jinak, ale státníci stále cítí potřebu prezentovat na veřejnosti fyzickou zdatnost – nebo přinejmenším zakrývat slabost.

Státníci v SSSR

Leonid Brežněv, který se v době své smrti roku 1982 ve věku 76 let už projevoval zmateně, vypadal na fotografiích jako energický padesátník. Jeho obraz byl pro veřejnost vylepšován i mnoha dalšími způsoby, které souvisely stejně tak s osobní marnivostí jako s politickou nutností.

Když v roce 1980 jmenovali Michaila Gorbačova členem Politbyra KSSS, na jeho portrétu vyretušovali výrazné mateřské znaménko, které měl na čele, jako by to byla skvrna na jeho charakteru. Juriji Andropovovi, Brežněvovu následovníkovi v Kremlu, se zase ubíralo  nejméně deset let. Po nástupu do úřadu vážně onemocněl, ale média v Sovětském svazu až do jeho smrti trvala na tom, že je pouze velmi nachlazen. Když pak jedné únorové noci roku 1984 zůstala světla v Kremlu rozsvícená, lidé si z toho rychle vyvodili, že právě dochází k tiché změně režimu. Brzy poté se opravdu objevila zpráva, že Andropov zemřel.

Tento druh manipulace s veřejným obrazem státníka ale neprobíhala jen v SSSR.

USA

Jak ukazuje příklad Franklina D. Roosevelta, může se tak stát i v jiných zemích. Tento prezident byl upoután na invalidní vozík, skoro nikdo ale nevěděl, že sotva dokáže stát bez pomoci. Jeho tělesné postižení bylo před americkou veřejností drženo v tajnosti, protože Roosevelt a jeho poradci se domnívali, že voliči by tento handicap považovali za politickou slabost.

V Americe se tato situace zopakovala. Johna F. Kennedyho média prezentovala jako vzor schopného a energického politika, přestože trpěl Addisonovou nemocí – závažnou poruchou nadledvinek, která ho donutila podstoupit nebezpečnou operaci zad. I lidé v Kennedyho okolí udržovali jeho zhoršený zdravotní stav v maximálním utajení. Během doby, kdy byl prezidentem, Kennedyho často sužovaly mučivé bolesti související s nemocnou páteří. Ke konci roku 1962 bral údajně na své zdravotní potíže každý den několik léků: kodein, Demerol a metadon na bolest, Ritalin, meprobamat, barbituráty na spaní a injekce gamaglobulinu.

Své zdravotní problémy snášel stoicky, ale ticho, které kolem nich panovalo, bylo také hrou na schovávanou s veřejností. Z politických důvodů byl Kennedy představován americkým voličům – různými způsoby – výhradně jako ztělesnění zdravím kypícího mládí.