Anna Jagellonská: Byla prý velmi šťastná s mužem, kterého původně nechtěla

Anna Jagellonská

Ve Vídni ve Svatoštěpánském dómu se 22. července 1515 odehrávala pozoruhodná svatba, kterou se naplnily kdysi tajné habsbursko-jagellonské sňatkové úmluvy. Devítiletý Ludvík Jagellonský si bral desetiletou Marii Habsburskou a šestašedesátiletý Maxmilián I., nyní římský císař, zastupoval své dva vnuky, kdy si dvanáctiletá Anna Jagellonská jednoho z nich brala, aniž by bylo jasné, kterého.

Rozhodl osud

Anna byla dcera Vladislava Jagellonského a Anny z Foix. Ve hře o její ruku byli dva habsburští princové, patnáctiletý Karel a jeho dvanáctiletý bratr Ferdinand. Domů do Budína se už nevrátila, nějaký čas strávila ve Vídni a pak se přestěhovala do Maxmiliánova sídla v Innsbrucku.

Anna zřejmě spíše stála o Karla, po jehož boku měla lepší vyhlídky, ale roku 1517 zemřel Karlův druhý dědeček Ferdinand Aragonský a tehdy sedmnáctiletý mladík po něm zdědil španělský trůn; o tři roky později zemřel i Maxmilián a Karlovi se otevřela cesta k císařskému titulu – v této situaci už nebyla Anna Jagellonská tou nejlepší partií.

Pro Annu tedy zbýval Ferdinand, tehdy “pouhý” arcivévoda rakouský. V květnu 1521 měli v Linci již skutečnou svatbu. Mírná Anna zjistila, že její Ferdinand sice není žádný zvláštní krasavec, ale jinak byl inteligentní a příjemný. Nakonec měla štěstí – Ferdinand se ukázal být i vzorným manželem a milujícím otcem – na rozdíl od Karla, který byl prý nedůvěřivý, samolibý a měl moc rád ženské.

Co víme o ní? Byla prý malá (ale ani Ferdinand nebyl právě obr), měla krásné modré oči, narezlé vlasy a podle tehdejších měřítek to byla krasavice. Zřejmě byla i dobrosrdečná, oblíbená u chudých a nemocných. Byla celkem vzdělaná a Ferdinand jí svěřoval i drobné politické úkoly.

Hra o trůny

Rok 1526 byl osudný pro jejího bratra Ludvíka – pokusil se v bitvě u Moháče zastavit postup Turků do střední Evropy. Byl poražen, a jak známo, utopil se při útěku v bažině. Bylo mu tehdy 20 let.

Ferdinandovi se otevřela cesta k české a uherské koruně, ale ani české, ani uherské stavy, nebyly nadšeny a nepřipouštěly žádný automatický nárok Anny jako dědičky trůnu. Po debatě, která se odehrála 23. října 1526 v katedrále sv. Víta mezi členy zástupců šlechty, rytířů i měst byl Ferdinand ale přece jen přijat, s čímž vzápětí ovšem nesouhlasily moravské stavy, stejně jako stavy Slezska a Dolní Lužice.

To už byl ale Ferdinand na cestě do Čech a pronesl přísahu, že bude dbát privilegií zemí Koruny české a chránit stavovské svobody. Slibem nezarmoutíš. Počátkem roku 1527 totiž vydal tzv. dvorský řád, který krom jiného zřídil tajnou radu jako nejvyšší vládní úřad. Byla nadřazena dosavadním stavovským orgánům. To se nesetkalo s velkým pochopením.

V ještě horší situaci byl Ferdinand v Uhrách, kdy byl v Prešpurku sice v prosinci 1527 zvolen uherským králem, ale většina uherských magnátů si v podstatě vybrala za panovníka sedmihradského vévodu Jana Zápolského a Ferdinand měl tak v moci jen Horní Uhry.

Proto se lépe cítil v Praze. 25. února 1527 byli Ferdinand a Anna korunováni v katedrále svatého Víta.

Šťastné manželství

Jejich manželství je příkladem toho, že i domluvený svazek se může vydařit. Měli spolu patnáct dětí, z nichž tři se nedožily dospělosti. Podle tradice nechal Ferdinand pro její potěšení postavit v Královské zahradě letohrádek nazvaný Belveder. Každopádně se konečné podoby letohrádku nedočkala.

Zemřela 27. ledna 1547 na Pražském hradě při porodu patnáctého dítěte. Její manžel ji přežil o sedmnáct let.