I zvířata mají duši: Co pro svého pána dokázal udělat jeden pes

Ilustrační obrázek. Zdroj: www.publicdomainpictures.net

Jean Prieur přinesl ve své publikaci Duše zvířat obrovské množství dokladů o tom, že zvířata mají duši, že tedy trpí svými city a jsou ochotna k sebeobětování ve jménu lásky. Proč je zapotřebí takových publikací? Protože člověk je až nesnesitelně pyšný na svoji duši a zapomíná přitom, že stejné city jako on mají rovněž zvířata.

Co je to lidskost?

Krutost mnohých lidí vůči zvířatům je často tak barbarská, že pojem lidskost pak nutně získává pejorativní význam a stává se spíše symbolem bezcitnosti či přímo sadismu. Copak si člověk opravdu myslí, že jeho utrpení je větší jen proto, že může být vysloveno? Možná je mnohem horší to utrpení, které nelze vykřičet.

Člověk je pyšný na to, že je na rozdíl od zvířete vycvičen v užívání jazyka a v pragmatickém zneužívání svého mozku, což jsou ovšem nástroje, které tento svět nejvíce poničily, a je možné, že ho zničí naprosto dokonale. Zvíře má stejnou paměť i inteligenci, ale postrádá schopnost tyto duševní dary zneužívat.

Věrný Rex

Toto je příběh o příkladné věrnosti, jaké je zřejmě schopen jen pes. V anglickém Leedsu byl za dopravní nehodu způsobenou v opilosti odsouzen James Morris, třicetiletý majitel obchodu se zeleninou. Když se Morris dostavil v únoru 1965 k výkonu čtyřletého trestu odnětí svobody před bránu leedské věznice, kráčel za ním v patách jeho pětiletý foxteriér Rex. Nedal se nijak přimět k tomu, aby se vrátil domů. Morris tedy musel požádat strážného, aby psa podržel venku, než on sám vstoupí za vězeňská vrata.

V následujících dnech a týdnech se vězeňský personál či lidé kráčející okolo věznice mohli přesvědčit, jak hluboká a komplikovaná osobnost se skrývá v nitru psa. Rex se pokoušel o nejrůznější způsoby, jak se dostat do vězení za svým pánem. Čtrnáct dní podhrabával packami betonovou zeď, pak zjistil, že se mu na takový způsob nedostávají síly a volil jiné prostředky…

Experimentátor

Rex přicházel k věznici vždy ráno a před večerem odjížděl “načerno” městským linkovým autobusem do čtvrti, kde žila Morrisova rodina. Zde se vyspal, najedl a napil a ráno se zase dostavil autobusem před vězení. Řidiči autobusu Rexe znali a věděli, jaké má záměry, proto jej bez řečí přepravovali. Rex neomylně poznal, která linka vede až k věznici, a která jej večer zaveze zpět.

Na jižní straně věznice, kde zeď vyhlížela nižší a nerovnější, se Rex pokoušel šplhat. Stokrát spadl, stokrát se o svůj záměr pokusil znovu. Když zjistil, že nemá šanci dostat se nahoru, zvolil další, rafinovanější metody. Pokusil se proniknout do věznice v okamžiku, kdy dovnitř vjížděl nákladní vůz. Dvakrát se mu to podařilo, ale byl spatřen, chycen a vykázán. Rex se také přidával k personálu a pokoušel se v jeho patách vstoupit za zdi věznice. Byl ale už příliš známý, proto byl nucen zvolit opět jinou strategii.

Zjistil, že dovnitř zajíždějí auta zásobující věznici prádlem, zeleninou, pečivem a dalšími věcmi. Dal si tedy práci, aby se dozvěděl, odkud vozidla vyjíždějí. Když auta opouštěla vězeňská vrata a zamířila do ulic, hnal se za nimi jako zběsilý, aby zjistil, kde jsou nakládána.

Do auta se zeleninou pak vnikl asi dvanáct kilometrů od věznice. Byl lapen až ve vězeňském skladišti. Když Rex zjistil, že je notoricky známým vetřelcem, opět změnil taktiku. Přestal odjíždět od věznice domů a začal před bránou držet hladovku. Seděl na kameni ve dne v noci a občas žalostně zavyl.

Hladovka konečně zabrala

To už o něm vědělo celé město a získal mnoho příznivců – a přímluvců. Hladovka byla konečně metodou, která Rexovi přinesla ovoce. Nepil a nejedl a odmítal jídlo a pití, které mu lidé přinášeli. Začal slábnout. Ochránci zvířat proto spustili povyk, tlak veřejného mínění se přenesl na leedského starostu a na ministerstvo spravedlnosti. Konečně byla v dubnu Rexovi umožněna první legální návštěva v cele vězněného pána.

Každý týden pak směl Rex strávit se svým pánem dvě hodiny. Morris byl nakonec díky svému psu propuštěn z vězení předčasně, možná i kvůli obecně mylné domněnce, že charakterní zvíře musí mít rovněž charakterního pána…