Před rokem 1000 ovládla Evropu masová hysterie – všichni čekali konec světa

Michelangelo - Poslední soud. Zdroj: www.flickr.com

Koncem 10. století vypukla v celé Evropě hysterie. Byl to strach z přelomu tisíciletí, který byl chápán jako konec světa. Vypadalo to, jako by celý kontinent ztratil odvahu i vůli žít.

Blížil se rok 1000

Byla to doba, kdy o sobě dali hlasitě vědět všelijací sektáři, náboženští blouznivci, jasnovidci, věštci – a všichni jako na běžícím pásu hlásali jeden zánik světa za druhým. Před rokem 1000, tímto nastávajícím symbolickým datem, došlo ke spojení nábožensky extatického očekávání celosvětového neštěstí a všeobecného strachu ze života.

S postupem tohoto blížícího se kulatého data tehdy skutečně  hrozilo zhroucení celých společenských struktur. Zdá se, že právě náboženství bylo východiskem bezvýhradné touhy po smrti, která zachvátila celý kontinent. Šlo totiž o přesvědčení, že se na konci roku 999 znovu objeví Ježíš a zahájí poslední soud, ctnostné lidi pošle na nebesa a hříšníky do pekla. Mnozí historici však poukazují na to, že samotná náboženská motivace nepostačuje k vysvětlení toho, co se tehdy odehrávalo.

Postupné narůstání hysterie

V roce 998 se začal hlavně na venkově stále zřetelněji šířit pocit neodvratného zániku světa. Stále více lidí si chtělo vyrovnat účty se sebou samými i se svým okolím. Začalo se to šířit jako mor: manželé jeden druhému přiznávali nevěru a zpovídali se z cizoložství i při veřejných zpovědích.

I obchodníci začali smýšlet jinak. Začali kupříkladu vracet své nezaslouženě vysoké zisky – nebo se o to alespoň pokoušeli. Vypadalo to, jako by celý svět znenadání opanovala touha po dobru. V polovině roku 999 dosáhla všeobecná zpovědní vlna netušených rozměrů. Hříšníci všeho druhu se přímo předháněli v přiznávání svých vin, přihlašovali se na úřadech a dožadovali se trestu. Kapesního zloděje, zločince i vraha pronásledovaly buď upřímné, nebo jakési preventivně vykalkulované výčitky svědomí. Nikdo nepochyboval o tom, že se neodvratně blíží poslední soud a každý raději trval na všech svých hříších.

Všichni jsou hříšníci?

Ovšem narušitelé zákona to tentokrát neměli jednoduché. Vrchnost totiž rovněž nebyla uchráněna strachu z konce světa a snažila se ho kompenzovat neobvyklou dobrotou a tolerancí. Před žaláři se doslova stály fronty, na druhé straně se z vězení masově propouštělo s odkazem na to, že je třeba viníkům odpustit.

Zanedlouho bylo nesmírně obtížné vykonat jakýkoliv dobrý skutek. Kolektivní šílenství se šířilo stále rychleji. Bohatství bylo najednou pokládáno za vysloveně přitěžující okolnost. A tak si žebráci museli dávat pozor před štědrými almužnami, protože bohatí na ně pořádali doslova hony, chytali je, vykrmovali a zahrnovali pozemskými statky.

Když se chýlil ke konci podzim, byly kostely doslova obležené. Kajícníci se začal shlukovat do početných skupin. Veřejně se bičovali. Lidé si sami na sebe vymysleli nepopsatelné způsoby sebepoškozování, přičemž jejich touhou bylo způsobit si co největší bolest v naději, že o to menší pak bude jejich trest po posledním soudu.

Konec světa nenastal

I papež Silvestr II. očekával 31. prosince roku 999 v Římě konec světa a sloužil údajně poslední půlnoční mši. Když odbila dvanáctá hodina, rozhostilo se v kostele – stejně jako na celém kontinentu – hrobové ticho. Všichni čekali na hlas nebeských trub, hřmění, zástupy andělů a konec světa. Jak známo, nestalo se vůbec nic. Začal 1. leden roku 1000 – stejně jako začaly tisíce dní i let předtím.

Trvalo určitou dobu, než se kontinent vzpamatoval z prožitého šoku a svého vlastního šílenství. Není pravděpodobné, že by se dnes ještě mohly vyskytnout tak masové stavy hysterie, ale lidstvo k tomu má přesto sklony. Připomeňme si kupříkladu sekty a jejich vliv. Avšak celosvětové šílenství? Ani tato možnost není, jak se zdá, zcela vyloučená, pokud se vyvine určitá situace…