Veterinářka, která se rozhodně neminula povoláním

MVDr. Daniela Králová se psem Habískem

Říká se, že řemeslo se dědí z otce na syna. Dnes již to platí méně, než dříve, ale zato můžeme hledat souvislosti v celé rodině. A nemusí se jednat nutně jen o řemeslo, ale o povolání či studijní zaměření. Právě tak to je v případě MVDr. Daniely Králové, kde jsou veterináři všichni, kromě maminky, která ale hodně pomáhá a asistuje v ordinaci.

Jak se u vás utvářela veterinární tradice?

U nás v rodině jsou veterináři vlastně všichni, kromě mne také tatínek a bratr. Mimo nezůstává ani maminka, která má s námi jedno společné – hluboký a vřelý vztah k přírodě a ke zvířatům. Bez něj by to zkrátka dělat vůbec nešlo a ten se skutečně dědí v celých pokoleních.

Kdy jste si začala uvědomovat, že se chcete stát veterinářkou?

Už v útlém dětství jsem byla obklopena zvířaty, a to i přes to, že jsme bydleli v samém centru historické Prahy. Tomu se musela přizpůsobit i chovatelská snaha zejména mého tatínka, který se stal nadšeným teraristou. No, zkrátka představit si třeba koně nebo větší množství pejsků a koček v našem tehdejším bytě bylo nemožné. Žila jsem jako dítě obklopena plazy, pavouky a dalšími živočichy, které lze chovat v prostředí za sklem.

To se vám hodí i v dnešní praxi?

A taky že hodí, řešila jsem případ sklípkana, který začal špatně chodit. Vůbec jsem k údivu chovatele neměla problém vzít tohoto velkého pavouka do ruky.

Přestože jste se chtěla stát veterinářkou, střední vzdělání nebyl ve vašem případě klasický gympl, ale Střední zemědělská škola. Nechyběly vám při následném studiu právě ty všeobecné znalosti a rozhled?

Máte pravdu, chyběly a musela jsem se hodně učit. Na rozdíl od těch, kteří měli gymnázium, jsem ale daleko více měla možnost přičichnou ke skutečné práci se zvířaty, byť spíše těmi velkými, hospodářskými. Z těch dob mi zbyla velká láska ke koním. Procestovala jsem s partou koňáků i hodně exotická území, třeba Altaj. Fascinovala mě tamní nespoutaná příroda a zvířata. A nejenom koně, Poznala jsem tam vlče, se kterým jsem se sponánně rozdělila o svačinu. Od prvního okamžiku jsme se do sebe zamilovali. Mohla jsem si ho v podstatě i odvézt s sebou domů, ale včas jsem si uvědomila, co bych mu vzala a co mu mohla naopak nabídnout. Procházky po Staroměstském náměstí nejsou pro vlčka asi vůbec příjemná představa. Ale bylo to hodně emotivní loučení. Několikrát překousal provaz, aby mohl alespoň chvíli běžet za autem.

Začala jste se věnovat domácím mazlíčkům, odstěhovala se z centra Prahy na okraj, máte zavedenou veterinární praxi. Jste spokojená i přes to, že vás to nutně musí omezit ve volnočasových aktivitách, dovolených a podobně?

Ano, jsem spokojená. Asi tak 80 % mých pacientů tvoří pejskové a kočičky, zbytek pak méně obvyklí domácí mazlíčci. Třeba jsem ošetřovala lvíče nebo prase bradavičnaté. Klienti ale občas přinesou i hada, papouška, želvu, nebo jiné exoty.

Jaké mazlíčky chováte pro své potěšení?

Jsou to kočky, moje nejoblíbenější plemeno je Ruská modrá. Má velmi specifické sociální chování a je to přitom šelma, co dokáže i slušně lovit. Mám už několikátou generaci a kočkám jsem přizpůsobila i volbu plemene psa. Basenji je jediný pes, který neštěká.

Vůbec?

Vyštěknout sice umí, ale je to podobný zvuk, jako když ňafne liška. Zvolila jsem si tohle plemeno právě proto, aby neplašil moje kočky. Zároveň je prapůvodním plemenem, které je jedním z nejhůře vychovatelných a cvičitelných psích ras. Každá mince má dvě strany, ale jako profesionál v práci se zvířaty si musím umět poradit. Dnes je Habísek už psí důchodce, je mu skoro 17 let a nejraději má svůj pelíšek, klid a mou blízkost. Nahrazuji mu oči i uši a dávám pocit bezpečí.

Vaše láska k přírodě vedla ale ještě k jednomu počinu, který většina veterinářů nedělá. Napsala jste knížku a pojala ji velmi moderně. Co vás k tomu vedlo?

Tak nějak jsem si vnitřně začala uvědomovat, že musím udělat něco navíc pro ochranu přírody pro budoucí generace. Nejprve to byl vnitřní pocit, pak nutkání, a pak jsem si uvědomila, že to udělat chci a musím. Dlouho jsem přemýšlela nad formou, aby to bylo pro děti inspirující. Rozhodla jsem se spojit text s odkazy na fotografie a videa přímo z přírody, na která odkazují QR kódy jednotlivých kapitol. Chtěla jsem ukázat ta zvířata, o kterých vypráví starý dub, malé holčičce v jejich přirozeném prostředí. Les má svou věčnou duši a podle toho jsem knížku i nazvala: O duši lesa.

MVDr. Daniela Králová s její literární prvotinou, knížkou O duši lesa, kterou provázejí autentické příběhy zvířat

Jste v mnoha případech autorkou videí. Jejich záznam asi mohl přinést netušení situace a nepochopení záměru, nebo ne?

Jistě ano, ne každý pochopil, oč mi jde, takže jsem si připadala i jako v uvozovkách škodná v revíru. Někdy mi nebylo do smíchu, někdy naopak ano. Z těch humorných okamžiků alespoň tento. Jednoho brzkého rána jsem našla na krajnici sraženého zajíce. Byl mrtvý asi jen pár hodin. Řekla jsem si, že pro malé lišáky to bude úžasná snídaně a chudák zajíc tak alespoň ještě poslouží v potravním řetězci. Donesla jsem ho tedy k noře, hezky se usadila a chystala jsem si foťák s kamerou, že si tento okamžik natočím. Lišák mě ale pěkně převezl. Vylezl totiž postranním východem, zajíce popadl za hlavu a takovou rychlostí vtáhl do nory, že než jsem se otočila, zajíc byl pryč. Zahodila jsem telefon a rychle sáhla do otvoru. Nahmatala jsem zadní nohy a z nory se ozvalo vrčení. Chvíli jsme se o něj přetahovali, ale nakonec se mi ho podařilo opět vytáhnout. To se opakovalo ještě asi 3x, než lišák rezignoval a pochopil, že chci být součástí hostiny. Nakonec jsem tedy záběry získala.

Knížka je venku, nakonec jste ji vydala sama na vlastní náklady. Vydavatelství o tento novátorský přístup neměla zájem?

Šla jsem pro sebe tou jednodušší cestou. Pro mě je stěžejní práce v ordinaci, ne obíhání vydavatelů a řešení administrace s tím spojené.

Jak ji přijímají děti, tedy cílová skupina?

Velmi vřele, a to nejen ty české, ale i ty, které sem utekly před válkou na Ukrajině. Chtěly by ji mít i v rodném jazyce. Je ale určena všem, kteří mají vztah k přírodě a těší mě zájem škol i knihkupectví a zájmových organizací. Dalo by se určitě udělat víc, ale praktická veterina má přednost. Už takhle nevím, co je dovolená, ale svou práci mám ráda.