Rajky dovedou při toku napodobit různé zvířecí zvuky, některé druhy se při námluvním rituálu dostanou až do transu

Možná existují i nepoznané druhy

Rajky jsou blízce příbuzné krkavcovitým pěvcům, jak o tom svědčí stavba jejich těla: silné nohy, robustní zobák a velký trup, dlouhý 17 až 120 cm. Známe dvacet rodů a asi 43 druhů rajek, jejichž domovem je Nová Guinea, Moluky, severovýchodní Austrálie a blízké ostrovy. Některé druhy obývají tak těžko dostupné oblasti, že o jejich životě ještě vůbec nic nevíme, a není vyloučeno, že v nepřístupných horách a dešťových pralesích žijí druhy dosud nepoznané a nepopsané.

Rajky se živí převážně různými bobulemi, ale některé druhy loví i hmyz, žáby, stromové ještěrky a jiné malé obratlovce. Jejich jídelníček se liší druh od druhu, ale žádná z rajek se neživí pouze rosou, jak tvrdila legenda. Žijí v nížinném dešťovém pralese i v horských pralesích až nad 3 000 m vysoko. Některé druhy jako například velká Raggiova, se zdržují blízko polí a lze je zahlédnout i na stromech na kraji vesnic.

Peří mají zkrátka jako z ráje

Rajky dostaly jméno podle svého téměř nezemsky krásného šatu. Mnoho druhů má zářivé, nápadně zbarvené peří na celém těle a křídlech, jiné jsou z větší části černé a jen malé, nápadně zbarvené okrsky peří září v jejich šatu jako klenoty. Nejnápadněji působí dlouhá péra s holým brkem, na konci rozšířeným do třepetavé vlaječky. Jinde na těle má rajka pera krátká, ale tak měňavá, že vypadají jako ze smaltovaného kovu. Tělo některých druhů naopak pokrývají spousty dlouhého, živě zbarveného peří. Snad nejzvláštněji vypadá vzácná rajka lyrovitá. Její červený hřbet a křídla překrývá žlutý plášť, hruď je tmavozelená, ale temeno hlavy je lysé, s kůží jasně kobaltově modrou a vzorkovanou jemnými řadami černých peříček.

Většinou jsou to samotáři

Rajky jen vzácně tvoří hejna. Kromě období rozmnožování, kdy se slétají na tokaništích, žijí samotářsky. Tokaniště, to jsou jeviště s arénami, kde se odehrává námluvní rituál. Každý samec se snaží zajistit si pro sebe část tohoto teritoria. Nejsilnější samec obsadí střed tokaniště, a jakmile je celá plocha rozdělena na malá jeviště, tok může začít.

U některých druhů rajek to je přímo akrobatická záležitost. Ani hlasovými projevy nezůstávají rajky pozadu. Vydávají širokou škálu zvuků, například napodobují různé zvířecí hlasy a vyluzují další zajímavé tóny. Některé druhy, třeba i rajka velká Raggiova, se při zásnubním tanci dostanou přímo do transu. Jejich tok vyvrcholí tím, že se samec náhle zastaví a nehybně ztuhne.

Samička nebývá tak nápadná

Pokud jde o zbarvení, u většiny druhů rajek bývá samička přímo popelkou proti svému zářivému partnerovi. Ornitologové si všimli, že u druhů, kde je rozdíl mezi samcem a samicí největší, ztrácí samec o partnerku zájem hned po páření. U druhů s méně nápadnými rozdíly ve vzhledu pomáhají samci při stavbě hnízda a někteří dokonce i při krmení mladých.

Kupodivu se přes nápadnost toku a předvádění barev samců jednotlivých druhů objevují v přírodě i kříženci rajek, kteří jsou však většinou neplodní. Kříženci se obvykle vyskytují mezi těmi druhy, jejichž samci se nejvíce liší od samic, a kteří mají nejnápadnější peří. Jsou to právě ty druhy rajek, které nevytvářejí trvalé páry a u kterých vzhledem ke krátkému styku samce se samicí asi snadno dojde k omylu při volbě partnera.

Právě kvůli peří jsou loveny již tisíce let

Lesk a krása peří rajek odedávna lákaly člověka. Po tisíce let je pro peří loví domorodci. Muži z Nové Guineje z něj vyrábějí impozantní ozdoby užívané při slavnostech. V roce 1924 byl nepovolený odstřel rajek prohlášen v  Nové Guineji za nelegální.

Na našem území v bývalé ČSSR bylo možné spatřit rajku naposledy v sedmdesátých letech minulého století. Jednalo se o samečka rajky malé v pražské Zoo.

Témata článku