Nastal soumrak císařství
Psal se rok 1908. Do Pekingu do Zakázaného města přivedli dvouletého chlapce, který se jmenoval Henry Pchu-i. O několik dní později byl posazen na dračí trůn a prohlášen za „Syna nebes“, císaře celé Číny. Zároveň však byl tím nejosamělejším chlapcem na světě. Jen několik týdnů předtím zemřel Kuang-sü, dosavadní císař z dynastie Čching. Jeho manželka, mocná Cch´si, vládla už jen velmi krátce, ale stačila určit následníka trůnu. Otce malého chlapce, Cai-fenga, jmenovala princem regentem.
A tak počínaje 13. listopadem 1908 vládl Pchu-i jako císař Süan-tchung. Jako špatné znamení se vykládalo, že při korunovaci naříkal a křičel, že chce domů.
Mohlo by vás zajímat
Doba byla velmi neklidná a v důsledku stále častějších lidových nepokojů a protestů musel nakonec malý císař 12. února 1912 abdikovat. Čína se stala republikou.
Jak se žije ve zlaté kleci
Pchu-i směl i nadále sídlit v paláci v Zakázaném městě v Pekingu, vládním výnosem mu bylo dokonce přislíbeno vlídné zacházení a velkorysé životní zajištění. A tak vyrůstal za vysokými zdmi paláce s vědomím, že je někým výjimečným. Trvale mu byl nablízku velký doprovod.
1. prosince 1922 se poprvé oženil, a to hned se dvěma ženami najednou: hlavní manželkou se stala Wan-žung, vedlejší Wen-siou. Avšak oběma ženám začal život v odtržení od okolního světa připadat velmi brzy jako nesnesitelný. Wen-siou se rozvedla a rozhodla se stát učitelkou, Wan-žung nejprve řešila problém kouřením velkých dávek opia a budila pohoršení aférkami se sluhy, v roce 1927 se jí podařilo konečně ze Zakázaného města uprchnout. Novou manželkou se tedy stala sedmnáctiletá Tchan Jü-ling. Tuto nevěstu, která se o Pchu-iho starala, si bývalý císař velmi oblíbil. Neštěstí ale nechodí po horách – Tchan Jü-ling v pouhých čtyřiadvaceti letech zemřela na tyfus. Pchu-i, který svou ženu opravdu miloval, opatroval až do vysokého věku urnu s jejím popelem.
Opravdu se stal vězněm
V Číně však došlo k dalším povstáním a císař raději opustil Peking. Přebýval nejprve na japonském velvyslanectví, pak v oblasti Tiencin, kde mohl pod japonskou ochranou vést nadále privilegovaný život.
V roce 1932 obsadila Mandžusko (severovýchodní Čína) japonská armáda a prohlásila tuto oblast za stát Mandžukuo. Pchu-i tam byl korunován císařem, ale vláda nad japonským loutkovým státem opět netrvala dlouho.
Na konci druhé světové války se totiž do Mandžuska dostala sovětská armáda. Císař byl zatčen. Nadále s ním bylo zacházeno jako s významnou osobou, ale nebyl mu umožněn kontakt s okolním světem. V roce 1949, kdy v Číně převzali moc komunisté, jim byl císař předán. Pchu-i byl nadále vězněn, ale s privilegovaným zacházením byl konec.
Uvědomme si, že byl dosud zvyklý na nepředstavitelný luxus. Nyní se dělil o celu s dalšími pěti vězni. Byl podroben převýchově a zdá se, že tato strategie dosáhla úspěchu – byl propuštěn z vězení.
Postupně z něj byl „běžný občan“
Od té doby měl pracovat jako zahradník v botanické zahradě v Pekingu. Císaři se práce dokonce i zalíbila. 30. dubna 1962 se také oženil se sedmatřicetiletou zdravotní sestrou Li Šu-sien. Svatební hosté dorazili ve zvláštní skladbě, která koneckonců odrážela běh čínských dějin – byli tam členové císařské rodiny, zástupci komunistické strany i kolegové ze zahradnictví.
V císařově životě nastalo v podstatě šťastné období. Ale pak přišla další rána: brzy po svatbě mu byla diagnostikována rakovina ledvin.
I politická situace se měnila a začala být pro Pchu-iho nebezpečná: s počátkem kulturní revoluce, kterou vyhlásil Mao Ce-tung, se stal jako ztělesnění císařství terčem útoků. Dokonce samotný Mao Ce-tung se jej zastal a veřejně vystoupil proti vlně nenávisti vůči bývalému císaři.
Útoky ale neustaly a jeho zdravotní stav se také stále zhoršoval. 16. října 1967 večer, kdy byl hospitalizován v nemocnici, dostala jeho žena od lékařů zprávu, že manžel asi nepřežije noc. Bděla společně s několika dalšími členy rodiny u jeho lůžka a Pchu-i skutečně v půl třetí ráno vydechl naposledy.
Vznikl slavný film
Pchu-i se opět stal středem pozornosti po letech, kdy italský režisér Bernardo Bertolucci natočil v roce 1987 snímek Poslední císař. Dočkal se vysokého ocenění v podobě devíti Oscarů a světového věhlasu.
