Tomaso Albinoni měl složit své slavné Adagio g-moll: Byla tato skladba však skutečně jeho dílem?

30. 1. 2025, 06:51

Zřejmě nejhranějším dílem benátského skladatele Tomasa Albinoniho je jeho Adagio g-moll. Tento kus klasického repertoáru při poslechu všichni milovníci klasické hudby poznají, jenomže je skladba, kterou dnes známe, vůbec dílem mistra 18. století?

Tomaso Albinoni byl plodným skladatelem

Albinoni složil více než 40 oper, řadu kantát, orchestrálních kusů i sonát pro sólové nástroje, největší věhlas si ale získalo jedno jediné dílo. Jeho majestátní Adagio g-moll se stalo jednou z nejznámějších melodií kánonu vážné hudby a jeho tóny zazněly i ve filmech tak rozdílných, jako byl Flashdance nebo Gallipoli.

ČTĚTE VÍCE: Archa úmluvy – poklad, který možná nemá být nikdy nalezen

Přesto se o tomto díle až do roku 1958 nevědělo. O jeho vydání se zasloužil muzikolog Remo Giazotto, uznávaný odborník na Albinoniho, který sepsal jeho životopis a katalogizoval jeho dílo.

Mohlo by vás zajímat

Proč zrovna lidé zvolili monogamii? Odpověď vás možná překvapí

Šťastná náhoda prý zachránila Adagio

Zdálo se, že Adagio shodou šťastných náhod přežilo ničivý požár. Před druhou světovou válkou byla většina Albinoniho rukopisných partitur uložena v Saské státní knihovně v Drážďanech. Město však bylo v roce 1945 vybombardováno a knihovna lehla popelem. Část Albinoniho písemností, zapůjčená jiným institucím, ale plamenům unikla.

Podle Giazottova podání vychází Adagio z fragmentu partitury, kterou se podařilo z drážďanského archivu zachránit a jež se mu po válce dostala do rukou. Fragment obsahoval část melodické linky a celý part pro basso continuo díla, jež Giazotto považoval za pomalou větu triové sonáty. Z tohoto nepříliš slibného materiálu vytvořil hudební kus, vydávaný pod titulem Adagio g-moll pro smyčce a varhany podle dvou témat a bassa continua Tomasa Albinoniho.

Když začala obliba Adagia růst, zdůraznil Giazotto svůj podíl na díle a nakonec tvrdil, že jde čistě o jeho skladbu. Původní partituru však nikdy nezveřejnil, a tak někteří kritici začali pochybovat, zda vůbec kdy existovala. Po jeho smrti v roce 1998 se objevil další přepis basového partu, jasně označený razítkem drážďanské knihovny, který potvrdil pravdivost Giazottovy původní verze.

Otázka autorství Adagia však zůstává i nadále otevřená. Je možné, že Giazotto zpočátku svůj podíl na díle skromně popíral, když však získalo na oblibě, toužil po náležitém uznání své práce. Snad až dodatečně dospěl k názoru, že ona složitá rekonstrukce, do níž se pustil, byla spíše jeho vlastní tvorbou, že původní fragment byl jen pouhým semínkem, závanem inspirace.