Fosfáty přinesly ostrovu Nauru pohádkové jmění. A pak mu vzaly úplně všechno…

Ostrov zůstal absolutně zničený

Začněme dobrou zprávou – alespoň na první pohled. Pokud se bojíte divoké přírody, můžete se na Nauru pohybovat bez sebemenších obav. Po více než sto let tu totiž probíhala tak intenzivní těžba fosfátů, že po původní fauně a flóře nezůstalo téměř nic.

Jedinou výjimku představuje drobný endemický pták rákosník nauruský. Jinak zde ze zvířat potkáte už jen kočky, psy, prasata, kuřata a krysy – druhy, které si lidé na ostrov přivezli sami, více či méně úmyslně.

Nauru se přesto může pochlubit několika „nej“. Je nejmenší republikou na světě: na pouhých jednadvaceti kilometrech čtverečních zde žije něco přes devět tisíc obyvatel. A ještě před několika desítkami let patřilo k nejbohatším státům planety.

Zbohatli téměř rychleji než Saudská Arábie

V sedmdesátých letech se Nauru vyšplhalo na druhé místo v žebříčku HDP na obyvatele – hned za Saudskou Arábii. Peníze plynuly z fosfátů, jejichž těžba začala už na počátku 20. století za německé koloniální správy a pokračovala i po roce 1914, kdy ostrov převzalo Britské impérium. Po vyhlášení nezávislosti v roce 1968 se zdálo, že blahobyt bude věčný.

Jenže minulý čas je tady bohužel na místě.

Projedli budoucnost během jedné generace

Bohatství se ukázalo být špatným rádcem. Politici sice tušili, že fosfáty jednou dojdou, a snažili se stát připravit prostřednictvím investic – jenže realita byla tristní.

Část peněz zmizela v letecké společnosti, která potřebám malého ostrova vůbec neodpovídala. Další finance skončily v nefunkčních a nedomyšlených projektech, zbytek spolykala korupce. V devadesátých letech přišlo vystřízlivění: zásoby se tenčily a státní pokladna zela prázdnotou.

Zůstali bez práce, bez půdy a bez zdraví

Dnes se Nauru propadlo na více než dvousté místo světového žebříčku. Nezaměstnanost dosahuje až devadesáti procent a obyvatelé se potýkají s následky někdejšího blahobytu.

Devadesát procent dospělé populace má nadváhu, čtyři z deseti lidí trpí cukrovkou a střední délka života klesla na pouhých padesát osm let. Ostrov navíc přišel o úrodnou půdu – vnitrozemí připomíná měsíční krajinu plnou ostrých vápencových jehel.

Hledají peníze, kde se dá

Ve snaze přežít se stát postupně proměnil v daňový ráj. V jednu chvíli zde existovaly stovky „virtuálních“ bank bez skutečné kontroly. Později Nauru pronajalo část svého území Austrálii, která zde zřídila detenční centrum pro nelegální migranty.

Dnes ostrov čerpá finance z nejrůznějších forem lobbingu a za finanční podporu prosazuje v OSN a dalších mezinárodních institucích velmi problematická stanoviska.

Nauru je zkrátka učebnicovým příkladem toho, jak může přírodní bohatství zničit zemi rychleji než válka. Fosfáty přinesly peníze, ale vzaly půdu, práci, zdraví i budoucnost. Z ostrova, který měl všechno, zbylo memento – varování, že bez rozumu a odpovědnosti dokáže i zdánlivý dar proměnit ráj v pustinu.

Doporučujeme