Od alchymie k chemii vedla dlouhá cesta, ostatně alchymisté byli mnohdy považováni za služebníky ďábla

Alchymista - ilustrační obrázek

Proměna obecných kovů ve zlato a získání elixíru života byly zřejmě nejznámější cíle alchymie. Řada alchymistů však také upřímně hledala odpověď na základní, spirituální otázky života. V takovém tajnůstkářském světě vizionářů, ale i šarlatánů, se zrodila moderní chemie.

Výroba zlata

John Damian de Falcius si na počátku 16. století připnul křídla ze slepičího peří a skočil z cimbuří skotského hradu Stirling. Samozřejmě chtěl letět, ale přistál na hromadě hnoje a zlomil si stehenní kost. Přestože se mu mnozí smáli, nebyl to hlupák. Stal se uznávaným myslitelem a pracoval pod ochranou krále Jakuba IV. Skotského. Ten mu zřídil laboratoř a udělal z něj tonglandského opata.

Král Jakub byl renesančním vladařem, hovořícím šesti jazyky – a podobně jako mnozí další vzdělaní lidé té doby věřil, že kovy, jako kupříkladu olovo, je možné změnit nějakou cestou ve zlato. John Damian tvrdil, že nalezne správný postup. Pokoušel se o nemožné a jeho pokus s létáním byl možná veden snahou odvést pozornost od výroby zlata. I tak mu Jakub dále důvěřoval a platil jej.

Kořeny

Počátky alchymie můžeme hledat v souboru mystických spisů Corpus hermeticum, které staří Řekové připisovali záhadné postavě jménem Hermes Trismegistos. Z jejich názvu je pak odvozen výraz hermetismus – ezoterický přístup k poznání, který má být klíčem k velkým tajemstvím.

Mystický charakter hermetismu nasměroval středověké alchymisty, kteří vycházeli z překladů z arabštiny. Samotný název alchymie také vychází z arabského al-kimijá, a zde již můžeme hledat kořeny slova chemie.

Džábír ibn Hajján, žijící na přelomu 8. a 9. století, v Evropě známý jako Geber, je považován za “otce chemie”, protože trval na kontrolovaných a systematických pokusech, kde by dávaly opakovatelné výsledky. Používal také rané formy laboratorních zařízení, jako jsou destilační baňky a připisuje se mu i objev přípravy kyselin.

Alchymisté

Přitažlivost alchymie pro vědce v Evropě spočívala v tom, že nabízela možnost pochopit, jak se formovala naše Země, což zpočátku dokonce podporovala i církev. Nabízela se ovšem ještě další, méně zbožná možnost – pokud bude možné rozložit látky na jejich základní stavební kameny, nedalo by se této znalosti využít na přeměnu jedné substance ve druhou – například olova ve zlato? Středověcí alchymisté předpokládali, že k tomu stačí pouze získat “kámen mudrců“, magické rozpouštědlo nebo katalyzátor, který dokáže obrátit tvůrčí proces. Neměl to být vysloveně kámen, ale spíše jakýsi červený prášek.

Je však nutné říci, že pro některé alchymisty bylo toto jen metaforou, pravá alchymie měla za cíl očistit lidskou duši. Bez ohledu na to, jak to kdo bral, hledání kamene mudrců se stalo ústředním tématem alchymistů. To vyžadovalo důkladnou znalost nejrůznějších oborů – od medicíny po astrologii.

Navzdory náboženskému podtextu alchymie (anebo právě kvůli němu) se proti ní církev postavila. V roce 1403 anglický král Jindřich IV. zakázal provozování alchymie bez zvláštního povolení. V důsledku tlaku církve a státu byli alchymisté stále uzavřenější a více tajnůstkářští. Proto psali pomocí šifer a tajných symbolů. Postupem doby je někteří lidé začali považovat za služebníky ďábla. Naopak jiní evropští panovníci alchymisty podporovali, ať už měli důvody jakékoliv.

Cesta k moderní vědě

Postupně se také alchymie začala dělit na dva hlavní proudy: duchovní a praktický. Někteří alchymisté začali při svých pokusech uplatňovat systematický a praktický přístup, což vedlo k vývoji metodologie moderní chemie. Kupříkladu švýcarský lékař Paracelsus odmítl magii a při přípravě léků dával přednost pokusům a pečlivému pozorování a zkoumání. I přesto kolovaly za jeho života pověsti, že objevil elixír života.

I přese všechnu praktičnost některých alchymistů – chemie má přece jen k alchymii stejně daleko jako astronomie k astrologii. Nicméně chemie ani astronomie by nedospěly ke svým poznatkům nebýt těch, kteří hledali duchovní význam i v oblastech, v nichž jsou vědecká fakta objektivní a nemají žádnou lidskou dimenzi.