Petra Hřebíčková: Štěstí začíná v hlavě každého z nás

Dvojice Petra Hřebíčková a Karel Zima vyhrají ve filmu Štěstí je krásná věc obrovskou částku peněz. Dvojice, která neměla zaměstnání, zato měla všude spoustu dluhů, žila tady a teď a byli šťastní.  Výhra 176 milionů korun jim ale obrátí život vzhůru nohama. 

Při jedné výjimečné návštěvě kostela získají tiket, který jim přinese 176 milionů, v tu chvíli se kolem nich začnout dít věci… „Oni ty peníze vlastně nepotřebují. Žijí teď a tady, co mají, to vydají, a jsou spokojení. Hlavní je, že se mají rádi,“ řekla Petra Hřebíčková o své roli Jany. „Neumí moc hospodařit, mají dluhy, ale nemají problém. Ten přijde, až když vyhrají,“ dodal herec Karel Zima alias Čenda. „Vyhrát takový balík pro ně není výhra, ale spíš problém. Nedokážou s tím najednou nakládat a z toho vznikají vtipné situace. A samozřejmě taky problémy, takže to chvíli vypadá i na rozchod,“ popsali své postavy Jany a Čendy herci. Když se totiž po vsi, kde žijí, rozkřikne, že vyhráli takovou částku, začne si nejen jejich okolí chodit pro svoje dluhy, ale objeví se i zapomenutí spolužáci ze školy či bratr, který se neukázal několik let. Toho si zahrál Jan Dolanský. Jejich otce Ondřej Pavelka a nepřejícího souseda ztvárnil Marek Taclík.

Rozhovor s Petrou Hřebíčkovou

Věříte na štěstí a osud?

Věřím. Taky věřím, že naše bytí na Zemi má vyšší smysl než jen oddýchat tento jeden život. Jinak mi nejde na rozum tolik nespravedlnosti a utrpení ve světě. Jít štěstí naproti? Něco jiného je mít štěstí a něco jiného je ho zažívat. Tomu prvnímu naproti jít nemůžete, tomu druhému snad ano. Člověk nikdy neví, co mu přinese štěstí. I některé karamboly v životě můžou vést ke spokojenosti, a naopak. Asi hlavní je nejít proti svým zásadám, a tedy především nějaké mít. Někdo je šťastný, že vůbec přežil další den, a někdo má vše, a přesto neumí být šťastný. Je to pocit, který začíná v hlavě každého jednotlivce.

Myslíte, že se dá koupit za peníze?

Samozřejmě, že nelze. Ale být finančně zajištěn je určitě pro někoho také důležitý faktor, který ovlivňuje míru spokojenosti. I pro mne. Někomu stačí meditovat u čaje a kousku chleba, někdo potřebuje dům, bazén, luxus. Štěstí je velký pojem minimálně na diplomovou práci.

Co vy si představíte pod pojmem štěstí?

Že se mi narodili dva synové! Být zdravá, svobodná, žít v míru, mít zdravou rodinu a moci se realizovat, a to vše si umět užívat je vlastně přepych, ve kterém se cítím šťastná. Vážit si toho, co mám, a mít proč se smát. Humor a láska jsou nepostradatelná a nejdůležitější pojítka ke štěstí.

Dala byste si peníze spíš do banky nebo do slamníku?

To je jedno, hlavní je umět je utrácet. A to pro každého může znamenat úplně něco jiného. Ve slamníku ani v bance si je neužijete.

Co byste si koupila jako první, kdybyste vyhrála?

Nemovitost. A bylo by skvělé moci dál rozdávat. Pomoci výraznou měrou tam, kde je potřeba, je úžasný pocit.

Vyhrála jste někdy něco?

Fén. Teď se moc směju. Jako malá holka jsem něco někam poslala a přišel mi fén. Na JAMU jsem získala cenu Jany Rybářové od Evropské nadace Margherita, což bylo jako zjevení z nebe. Dva starší Italové, kterým zemřela vnučka, co milovala umění, se rozhodli na její počest pomoci mladým umělcům. Cenu získala ještě dnes uznávaná sochařka Paulina Skavová a malíř Vít Soukup. Moc mi to tenkrát finančně pomohlo.

V případě velké výhry-tajila byste ji nebo se s ní pochlubila?

Upřímně bych se s tím veřejně asi moc chlubit nechtěla, protože bych ráda měla klid se řádně rozmyslet, jak s penězi naložit.

Zbohatnout může být podobné jako se proslavit. Začínají se i vám ozývat staří „kamarádi“ a „spolužáci“?

Někteří ano, ale nijak závratně. Nebylo to tak, že by po mně něco vyžadovali. Spíš mě mohli jen lépe vyhledat. Nebylo to nikdy obtěžující, naopak, především vzdálení příbuzní mě jen potěšili.

Ve filmu si zpočátku půjčujete i u lichvářů. Chtěli tím tvůrci varovat před těmito lidmi?

Těžko radit „Nepůjčujte si od lichvářů!“ někomu, kdo je v totální nouzi. Přesto. Nepůjčujte si nikdy od lichvářů!

Potrpíte si na kanadské žertíky jako ve filmu?

No jasně, začalo to doma mezi sourozenci, pak trénink na táborech a v divadelním prostředí se to podobnými kousky jen hemží. Táhne se to se mnou celý život.

Co vás na scénáři oslovilo?

Že je to vlastně strašně milý příběh o lásce!

Máte nějakou veselou historku z natáčení?

Kdyby nebylo nehody režiséra Tomáše Svobody, který film roztočil, bylo by vše zalité sluncem. To mě zasáhlo. Ale na place byli všichni famózní po celou dobu. I s režisérem Jiřím Novákem jsme si rozuměli. Natáčení jsem si ale vážně užila, bylo to dobrodružné. S Karlem Zimou jsme se podporovali. Je to parťák do nepohody, a tak jsem zažívala jen pohodu. Nasmála jsem se do zásoby na pár let. Nejvíc mě pobavilo, když Karel stál celý promočený v rybníce už druhou hodinu, byla kosa, všichni ho litovali a on si tam kouřil cigárko a drkotaje pravil: „Ttteď kkkdybych jel kkkolem vvv autě a ddddíval se na tttoho ttýpka vv rybníce a ttty kamery a ten šrrrumec kolem, tttak bych mu hrrrozně záviděl.“ S tímhle týpkem si nešlo neužít každou minutu při natáčení.