Historie
První písemná zmínka pochází z roku 1279, prvním majitelem je zmiňován Děpolt z rodu Drslaviců. I když vrch, na kterém stojí, je vysoký 665 metrů, budí dojem mnohem vyššího, takže jeho stavitel ho nazval Obří hora, módně po německu Riesenberg. Brzy se mu již říkalo počeštěně Rýzmberk. Hrad se postupně upravoval, kupříkladu v první polovině 15. století vznikl na jihu nový hradební okruh, v 16. století ale bylo vybudováno nové a kvalitnější opevnění. Páni z Rýzmberka jej roku 1407 prodali příbuzným Janovským z Janovic, kteří hrad vlastnili až do roku 1497, pak se vystřídalo několik majitelů.
Roku 1448 Rýzmberk vyhořel, ale byl obnoven a roku 1508 jej koupil Břetislav Švihovský z Rýzmberka, potomek původních zakladatelů. Byl to on, kdo započal s nákladnou přestavbou hradu. Dále se tu opět vystřídaly rody Janovských a pak Gutštejnů. Za třicetileté války byl hrad v roce 1620 dobyt, a to pod velením císařského generála Dona Baltazara de Marradas, protestantským Gutštejnům byl zkonfiskován. Následně se na něm vystřídala řada majitelů (kupříkladu Černínové z Chudenic). Roku 1641 byl hrad dobyt podruhé, tentokrát jej obsadili protestantští Švédové. Hrad byl tak poničen, že se stal v podstatě neobyvatelným. Byl sice opraven, ale třicetiletou válkou i tak stavebně velmi utrpěl, po jejím skončení byl postupně opouštěn a měnil se ve zříceninu.
Roku 1676 se majiteli stali Lamingenové z Albenreuthu, kteří prosluli jako utlačovatelé Chodů (pověst o Lomikarovi). V roce 1697 zakoupil panství se zpustlým hradem rod Stadionů. V 19. století došlo k několika úpravám – jde třeba o novou vyhlídkovou věž s cimbuřím. Když v roce 1908 Stadionové vymřeli po meči, Rýzmberk převzal do péče Klub českých turistů. V letech 1935 – 1936 byl vybudován letní amfiteátr, zmodernizovaný v roce 1958. Začal sloužit jako místo kulturních akcí – známý je Rýzmberský hradní guláš – festival folkové, country a trampské hudby.
Z původního hradu zbyly hlavně zbytky válcové věže a paláce a trosky kolem předhradí.
Pověst o kruté hradní paní Apoleně
Kdysi, v dávných dobách, bylo lehké překročit hranici mezi rytířem a lapkou. A také na Rýzmberku žil rytíř, který vedl loupežnickou bandu. Ten měl dceru jménem Apolena a nebyla to žádná něžná květinka. Divoká Apolena předčila v mnohém i ty nejkrutější zloduchy z jeho družiny. Otec se začal o svou dceru obávat. Jednak se bál, aby nepadla do rukou královských vojáků, jednak loupežné výpravy bral jako snadnou cestu ke zbohatnutí, nepotřeboval případné zajatce mučit.
Jednou se takhle procházel po hradní zahradě myslivec, jmenoval se Jan – a ten spáchal podle Apoleny hrozný prohřešek – utrhl si tam jablko. Apolena ho udeřila vší silou, Jan ji však pevně sevřel v náručí, takže se pak nemohla ani pohnout. To ji rozlítilo. Zavolala stráže a nechala Jana vsadit do hladomorny – a odtud nebylo úniku.
Co mohl mladý myslivec dělat? V temném žaláři čekal na milosrdnou smrt. Avšak třetího dne věznění se stalo něco neuvěřitelného – malým zamřížovaným okénkem se propletla větévka jabloně a na ní jablko. To se opakovalo každého dalšího dne, a tak Janovi svitla jakási naděje, že by se snad mohl stát zázrak a on by mohl přežít.
Mohlo by vás zajímat
Na Apolenu ale přišly zlé časy. Nejedla, nespala, zkrátka chřadla – ani lékaři a jiní učenci, které její otec povolal na Rýzmberk, nedokázali pomoci. Nakonec zavolali kněze. Apolenina zpověď byla dlouhá a nezapomněla ani na Jana v hladomorně – požádala přitom kněze, aby jej dal důstojně pohřbít.
Jakmile zemřela, její otec sešel do hladomorny, aby vyzvedl poslední oběť své dcery. Jana našel živého a okamžitě jej propustil, i když ten mu neprozradil tajemství, které mu pomohlo přežít.
Apolena však jednou v roce vstává z hrobu, v ruce drží rudé jablko a bloudí po hradě. Vysvobodit ji může jen mladý muž, který si od ní jablko vezme. Zatím se prý tomu tak nestalo…
Existuje i jiná varianta této pověsti, a sice že Jan byl ve vězení umořen hlady a Apolenu proklel. „A než se rok setkal s rokem, byla panna Apolena pod drnem“. A prokleta opět bloudí s jablkem v ruce…
