Možnosti přežití
Želvušky (latinsky Tardigrada) snášejí teploty od minus 270 do plus 150 stupňů Celsia, a vzdorují dokonce i tisícinásobku radioaktivního ozáření, jaké by bylo smrtelné pro člověka. Jsou tudíž schopny žít všude tam, kde jim vodní film dovoluje pohyb a látkovou výměnu, tedy i hluboko v moři, vysoko v Himálaji nebo v Arktidě. Několik obzvláště odolných jedinců přestálo dokonce podmínky ve vesmíru.
Kde se vzaly?
Někoho to snadno může přivést k domněnce, že se k nám přestěhovaly z jiné planety. Vždyť tito nepatrní tvorečkové jsou zjevně přizpůsobeni podmínkám, jaké se na naší planetě ani nevyskytují. Žádný živočich by totiž neinvestoval tolik energie do ochranných opatření, která vůbec nepotřebuje. Neméně záhadná je také skutečnost, že dosud nebylo možno prokázat žádný zřetelný příbuzenský vztah k jakýmkoli jiným obyvatelům Země.
Únik zpět do kómatu
Osvojily si mnoho triků, jak se ochránit. Některé při střídání ročních dob mění svou podobu, jiným se jako cysty vyvinou několikavrstvé ochranné blány. Při nutnosti přizpůsobit se extrémním podmínkám se želvušky samy uvedou do umělého kómatu: hlavu a svých osm nohou vtáhnou do trupu, zmenší svůj povrch a sníží tak počáteční ztrátu tekutin.
Zatímco se povrchové segmenty stále více zasouvají do sebe, v těle se čile produkují ochranné látky, jako kupříkladu sacharid trehalóza. Poté želvušky svinuté do podoby válce vyschnou a přitom tisícinásobně zredukují výkon látkové výměny. V takovém stavu klinické smrti mohou existovat mnoho let bez vzduchu, vody a potravy a čekat na lepší podmínky.
Vstanou z mrtvých
Jakmile nastanou, vrátí se želvušky do původní podoby a takříkajíc vstanou z mrtvých, jako by se nic nestalo.
