Mládí
Narodil se 28. září 1571 nedaleko městečka Bergamo. Otcem byl dobře situovaný stavitel, který dostával dokonce zakázky od vévodského dvora. Caravaggio v necelých třinácti letech nastoupil do učení k malíři Simeonovi Peterzanovi. Ale jeho kariéra začala později v Římě, kam se odstěhoval roku 1590 (či 1591). Zpočátku neměl možnost prezentovat se vlastními díly, ač to byla díla pozoruhodná. Byl jedním ze zástupu mladých umělců snažících se vyniknout. A prosadit se natolik, aby se dokázali uživit.
Bouřlivák
Je nutno říci, že nejprve neměl Caravaggio ani na jídlo. A měl prudší povahu, nadělal si tak spoustu nepřátel tím, že kritizoval práce svých kolegů a nikoho nešetřil. Ostatně nerespektoval ani tehdy uznávané mistry. Ale přesto – překvapivě našel své vlivné mecenáše z řad vysokých církevních hodnostářů i šlechty, a tak na konci 90. let mu byly zajištěny reprezentativní zakázky v Římě.
Mohlo by vás zajímat
Našel svůj styl
Ani v uměleckých kruzích v Římě jej nebylo možné nadále ignorovat. Byl to rebel, který kladl větší důraz na barvu než na linii. K raným námětům jeho děl patřily hlavně scény z každodenního života a znázorňoval lidi bez idealizace, tedy tehdy běžné praxe. Uběhlo několik let, a Caravaggio našel svůj styl, který ho proslavil i za hranicemi města. Stal se pro jeho dílo určujícím.
Dále pracoval s kontrasty světla a stínu a tématy byly dějiny křesťanství. V letech 1599 – 1602 namaloval pro kapli kardinála Contarelliho v kostele San Luigi dei Francesi tři velká plátna, na nichž dokázal sílu svého umění. Zhruba v té době vznikly také obrazy Ukřižování sv. Petra a Obrácení sv. Pavla pro kapli Tiberia Cerasiho v kostele Santa Maria del Popolo.
Život vedl nadále bouřlivý. Zůstal pijanem, sukničkářem a také ovšem rváčem, který se nevyhýbal konfliktům. Je příznačné, že zprávy o jeho osobnosti najdeme převážně v dobových soudních záznamech, které mu připisují nactiutrhání a bitky.
Smrt soupeře
V květnu roku 1602 ale došlo k tragické události. Při míčové hře, která vyvolala rvačku mezi hráči, Caravaggio smrtelně zranil mladého malíře Ranuccia Tommasoniho. Než by šel do vězení, rozhodl se uprchnout z Říma. Přes Neapol se dostal až na Maltu. Je pravdou, že zde si na nějaký čas získal přízeň velmistra johanitů (maltézských rytířů) Alofa de Wignacourd a kupodivu se stal i laickým příslušníkem řádu.
Ale jak již bylo předesláno, měl mírně řečeno neklidnou povahu, takže se po čase tak těžce dotkl cti jednoho řádového rytíře, že skončil ve vězení v La Valettě. Podařilo se mu uprchnout na Sicílii, ale snil o Římě.
Smrt
Doslechl se, že někteří lidé z vysokých kruhů se zasazují o to, aby byl omilostněn, vrátil se tedy na podzim roku 1609 do Neapole. Opět se ovšem zapletl do rvačky. Tentokráte to byl on, kdo jen tak tak vyvázl, a trvalo několik měsíců, než se uzdravil. Měl naději, že konečně získá vytoužené odpuštění od papeže. V červenci 1610 nastoupil na loď a odplul do Porto Ercole. Tam jej na krátkou dobu uvěznili. Byl bez peněz a uvědomme si, že již čtyři roky byl psancem na útěku. Běsnil tak, že jej zachvátila jakási horečka, jeho životní pouť pak skončila o tři dny později, 18. července 1910. O jeho posledních dnech však nevíme nic zcela jistě.
Krutou ironií osudu bylo, že listina potvrzující jeho omilostnění dorazila do Porto Ercole krátce po jeho smrti.
