Delfy
Nejvíce uctívaný kámen starověkého Řecka stával kdysi uvnitř Apollónovy věštírny v Delfách na svahu hory Parnas. Podle řeckého básníka Hésioda, který psal svá díla v 8. století, tento kámen ve tvaru vejce ležel hned vedle trojnožky, na které sedávala věštkyně a zvěstovala svá proroctví. Nejspíše byla silně ovlivňována omamnými výpary vyvěrajícími z hlubin Země.
Řekové každopádně považovali tento kámen za střed světa a nazývali jej omfalos či pupek světa. Symbolicky ho spojovali s bohyní Gáiou, která sama byla považována za planetu Zemi.
Mohlo by vás zajímat
Kréta
Jiný omfalos se našel na Krétě na posvátném místě, kam prý kdysi dopadla pupeční šňůra boha Dia, když se narodil. Obě místa tak svým způsobem vytvářejí dva pupeční kameny, jeden v Delfách a druhý na Krétě, a vzájemně propojují nejvyššího boha Dia s původní zemskou bohyní Gáiou. Oba jsou tak vlastně považováni za veškerý zdroj tvořivé energie planety a rozmanitosti a bohatosti života zároveň.
Středy světa
V některých kulturách je střed světa chápán především jako určité utváření krajiny. Zvětralé hory, jejichž vrcholky dosahují do nebes, jsou někdy považovány za typický příklad středu vesmíru. Hora Gerizím v Palestině je ve Starém zákoně považována za střed Země. Skála, na které byl vytyčen Jeruzalém, je rovněž považována za střed světa. Podle hebrejské tradice je toto místo duchovním centrem země boží.
Centrum vesmíru však může také být zobrazováno jako strom, sloup či jiný předmět, který svým symbolickým významem předznamenává vnitřní harmonii a pořádek v krajině. Pro člověka má tedy pozitivní význam. Dá se bezesporu prohlásit, že takových středů světa je zhruba tolik, kolik na zemi existuje etnických skupin.
Indiáni kmene Tewa hledí na svá puebla jako na určitý mikrokosmos ohraničený hlavními body: čtyřmi posvátnými pohořími, čtyřmi vysvěcenými kopci, čtyřmi svatyněmi a čtyřmi obřadními plochami pro taneční rituály uvnitř vesnice. Právě uprostřed nich se nachází „pupek Matky bohyně“.
Cesta do hlubin Země
Román francouzského spisovatele Julese Verna, otce moderní sci-fi založené na nejnovějších vědeckých teoriích a vynálezech, vyjadřuje určitou posedlost člověka zeměpisným prostorem a neznámým územím. Vernův román Cesta do středu Země bývá někdy považován za jeho nejúspěšnější dílo (poprvé vyšel v roce 1864). Prozaická věda se tu snoubí s poetickou fantazií tak dovedně, že výsledek plně odpovídá všeobecnému čtenářskému zájmu o dobrodružství v neznámém světě.
Jedním ze zdrojů této knihy se staly i teorie Johna Clevese Synmese, amerického pěšáka, který si zemi představoval jako propast, kolem níž nakreslil pět soustředných vrstev s otevřenými průchody do nitra planety na zemských pólech. Podle jiné teorie Charlese Sainte-Clairra Devilla, význačného francouzského geografa, který byl Vernovým přítelem, jsou všechny zemské sopky propojeny soustavou podzemních chodeb.
