Průchozí výběh makaků v olomoucké zoo včetně 42 metrů dlouhé visuté lávky, která se ocitá 7 metrů nad zemí, vstupuje do své letní vrcholové sezony. O překvapení v tomto jednom z největších a nejatraktivnějších výběhů nebyla nouze nikdy. O to poslední se postarali jeho domovští obyvatelé – makaci červenolící, kteří mají další spolubydlící. Lupa loupeživých opic se totiž rozrostla o malé makaky. „Mláďata jsou prozatím dvě, narodila se 23. 5. a 11. 6. 2024. Obě matky pečují o své potomky příkladně a v jejich výchově jim pomáhá celá tlupa. V dohledné budoucnosti ještě porody očekáváme, napovídají tomu větší břicha matek čekatelek,“ prozradila ošetřovatelka Veronika Peterková. Olomoucká zoo chová makaky od roku 2001. Celkem se v ní zatím narodilo 81 mláďat.
Nevidím, neslyším, nemluvím
V japonské šintoistické svatyni Nikkó Tóšógú ve městě Nikkó existuje řezba ze 17. století, vyobrazující Mizaru, Iwazaru, Kikazaru (nedívej se, neposlouchej, nemluv), kterak si zakrývají různé části hlavy . Inspirací pro ni se stali právě makaci a odkazuje k buddhistické myšlence, která vyzývá k tomu, abychom se nedívali na škodlivé věci, nenaslouchali zlu a slovy nečinili jiným příkoří.
Mohlo by vás zajímat
Termální lázně pro makaky
V roce 1953 geniální samice Imo naplnila význam slova „opičit se“. Vědci zaregistrovali, kterak ji po zjištění, že je jednodušší sladké brambory nečistit od písku tlapkami, ale omývat je ve vodě, postupně ji následovala celá tlupa a od ní se to naučily i další tlupy v okolí. Poté, co své soukmenovce naučila umývat jídlo, tuto dovednost ještě zdokonalili – přišli na to, že mytí v mořské vodě dodá bramborům lepší chuť. Podobně se naučili nabrat pšenici i s pískem a hodit ji do vody, písek klesne na dno a pšenici pak jednoduše posbírají na hladině. V horách Nagana zjistili, že vlézt si v chladném období do horkých pramenů není vůbec nepříjemné, a aby se makaci nestávali lázeňskými hosty v lázních pro lidi, byly vybudovány lázně speciálně pro ně.
Poradí si i s mrazem
Počty těchto nejseverněji žijících primátů, kteří kromě ostrova Hoa Hokaido obývají celé Japonsko, se ve volné přírodě odhadují na cca 50 000 jedinců. Je jim dán život dlouhý až 30 let, nicméně si ho zkracují návštěvami lidských farem, kde jsou nevítanými hosty. Dokáží si poradit s rozmanitými teplotami, od vyšších v subtropických oblastech jižního Japonska, až po -15 stupňů Celsia ve středním Japonsku na pahorkatinách a horách ostrova Honšú, na nejsevernějším ostrově Hokkaidó se již nevyskytují. Ne zbůhdarma se jim říká také „sněžné opice“, i proto, že v zimě dokáží vyhrabávat potravu zpod sněhu. Nepohrdnou ani kůrou stromů. Pochutnají si na ovoci, listech, hmyzu, milují ořechy. Dorozumívají se mezi sebou pestrou škálou zvuků. Typická je pro ně hustá srst, která je chrání před mrazy, sedací mozol, krátký ocas a lícní torby. O mláďata matka pečuje až po dobu 2 let.
