Václav II. – neradostné dětství jej poznamenalo, přesto dosáhl korunovace ve třech královstvích

5. 2. 2025, 03:30

Václav byl jediným synem Přemysla Otakara II. Byl nazýván mnišským králem, současníci se možná domnívali, že je slabý – ale zdá se, že jej jen správně nechápali – vždyť navzdory pohnutému dětství dokázal ve třiceti letech držet v rukou korunu českou, uherskou i polskou.

Neradostné dětství jej poznamenalo

Václav II. se narodil roku 1271 jako třetí dítě Přemysla Otakara II. a Kunhuty Uherské (předcházely sestry Kunhuta a Anežka). Nebylo mu ještě sedm, když jeho otec padl na Moravském poli. Kunhuta nebyla prý příliš rozhodná, proto nabyl převahy její synovec Ota Braniborský. Pražští měšťané se snažili, aby se mladý dědic trůnu nedostal do Otových rukou, ale nezadařilo se, jak víme, a tak Václav i s matkou putovali na hrad Bezděz.

ČTĚTE VÍCE: Kardinál de Richelieu – těžko nalezneme v dějinách Evropy osobnost, která by se mu vyrovnala rolí šedé eminence

Posléze i Kunhuta odešla na své statky na Opavsku. Ota postupně nechal Václava odvézt z Čech, nejdříve do Žitavy, pak do Berlína a do Špandavy. Tyto události Václava poznamenaly na celý život a není divu – to by jistě ovlivnilo i chlapce méně vnímavého a citlivého, než jakým byl Václav.

Mohlo by vás zajímat

Svatá Tereza z Ávily měla vidění, kterým se proslavila po celém světě

Byla narušena nejen jeho fyzická stránka, neboť trpěl často hladem a oděv měl chatrný, ale také psychika. Citové strádání a léta osamění si vybraly svou daň. Nedůstojný život musel vést až do roku 1283, kdy se čeští páni dohodli s Otou na výši odstupného – v květnu se konečně mladý Václav mohl vrátit do Čech. Doba „Braniborů v Čechách“ skončila a všichni jásali, jak se těšili na lepší časy.

Došlo k návratu matky

Václav byl ještě velmi mladý, dokázal se tedy přizpůsobit tomu, co se od něj čekalo, ale je asi jasné, že nadobro se vzpomínek na minulost zbavit nedokázal, vše se odrazilo, jak již bylo uvedeno, na jeho psychice. Kupříkladu nesnášel kočky, strašně se prý ale bál bouřky. Zatím se jeho matka Kunhuta poněkud obávala vrátit se k němu, dala se totiž dohromady se Závišem z Falkenštejna, ale její obavy byly mylné, a tak se i se Závišem mohla vypravit do Prahy. (Václav později, po její smrti, nechal Záviše popravit, tato historie by však vydala na samostatný článek).

Manželství bylo dosti plodné

Brzy se ozval římský král Rudolf a připomněl závazek, který učinil Václavův otec – šlo o to, že se měl Václav oženit s Rudolfovou dcerou Jitkou (Gutou). Ke sňatku skutečně došlo, a to v Chebu roku 1285. Vzali se tedy, když jim bylo patnáct – manželství vydrželo dvanáct let, do Gutiny smrti roku 1297. Stačila ale porodit deset dětí! Dospělosti se však nedožily všechny. Z tohoto manželství vzešel syn Václav (III.), dcera Anna (budoucí manželka Jindřicha Korutanského), Eliška Přemyslovna či Markéta, budoucí manželka Boleslava Lehnického. Václav stihl zplodit i řadu levobočků.

Jeho druhou manželkou se stala tehdy dvanáctiletá Eliška Rejčka, a to roku 1300. Jejich jediné dítě, dcera Anežka, se narodila týden před Václavovou smrtí roku 1305.

Korunovace byla prý velkolepá

Václav II. byl vlastně korunován teprve roku 1297 a bylo to velkolepé, stínem však bylo úmrtí mladé královny v červnu toho roku.

Jakkoliv se možná Václav lišil od svého otce, měl typickou přemyslovskou vlastnost, a to ctižádostivost. A tak roku 1300 přijal polskou korunu, roku 1301 vymřeli Arpádovci a on se stal též uherským králem. Zanedlouho však získal uherské království Karel Robert z rodu Anjou.

Václav tedy zažil své chvíle triumfu, s tímto panovníkem je také spojena ražba pražských grošů, které vyjadřovaly stříbrné bohatství země. Vší radostí byl ale konec zanedlouho – Václav onemocněl, měl tuberkulózu. Umíral pomalu, konec nastal 21. června 1305.

Můžeme snad soudit, že Václav II. dokonce dokázal vystoupit ze stínu svého slavného otce.