Historie zámku Lednice
Nedaleko Břeclavi v údolí řeky Dyje již ve 13. století stávala gotická tvrz, kterou vystavěli Adamar a Lipert z Lednice. Později zde vládl rod Sirotků, který v první polovině 14. století prodal lednické panství Janu z Lichtenštejna. Ve druhé polovině 16. století Hartmann II. z Lichtenštejna nechal přestavět starou tvrz v renesanční zámek. Na sklonku 17. století byla i tato stavba zbořena a místo ní vybudováno barokní sídlo s rozlehlou architektonicky řešenou zahradou a monumentální jízdárnou. Další úpravy pak proběhly v 18. a na začátku 19. století. Dnešní vzhled pochází z let 1846 – 1858, kdy kníže Alois II. z Lichtenštejna nechal Lednici přebudovat na reprezentační letní sídlo v duchu anglické gotiky. Rod Lichtenštejnů vlastnil Lednici až do roku 1945, kdy byl zámek zestátněn a dnes je přístupný veřejnosti.
Rodová pověst Lichtenštejnů
Před staletími žil havíř, který tvrdě pracoval, aby uživil rodinu, ale stále doufal, že se na něj může usmát štěstí a rodině zajistí lepší život. Když jednoho dne kutal rudu, zjevila se před ním jakási průsvitná víla, která ukázala ke vchodu do dávno opuštěné štoly. Dokonce mu pak poradila, aby na samém konci štoly kopal. Pak najednou zmizela.
Mohlo by vás zajímat
Havíř se tedy vydal kopat tam, kam mu poradila a hle – po chvilce se od tvrdé skály odlomil velký kus kamene. Když jej havíř zvedl ze země, poznal i ve světle kahanu, že je to vzácný kámen. Zaradoval se, ale pak si uvědomil, že drahokam patří majiteli panství, jehož jsou i štoly. Vydal se tedy na knížecí hrad.
Kníže vybalil cenný nález a vypadalo to, jako by se na místě rozzářily hvězdy. Vrátil jej nazpět havíři. Ocenil jeho poctivost a k drahokamu mu ještě velkoryse přidal kus země, kde mohl napříště havíř hospodařit jako svobodný pán. Na památku této události se havířovi potomci začali podle tehdejší německé módy nazývat pány z Lichtenštejna (Licht – světlo, Stein – kámen).
Panenský mlýn
Nedaleko Lednice za vsí Bulhary stával kdysi mlýn, kterému se říkalo Panenský. Později byl přestavěn na hájovnu, ale do té doby měl výsadu mlít mouku pro zámecké kuchyně Lichtenštejnů. Řemeslo se zde předávalo z otce na syna, a tak se stal mlynářem i mladý Tomáš, chlapec jak obrázek. Však po něm pokukovala všechna děvčata z okolí, Tomáš si však hleděl práce.
Když ale jednoho dne přivezl na zámek mouku, místo knížete, který byl zrovna ve Vídni, dodávku přebrala jeho žena. Byla mladá a krásná a Tomáš také – v době manželovy nepřítomnosti ho ráda zvala na zámek, což nemohlo přehlédnout služebnictvo. Když se jednou kníže Lichtenštejn vrátil z cest, jeho věrný sluha mu vše prozradil. Kníže zuřil, pak však nelenil a v blízké vsi si najal muže, kteří se nebránili žádné práci, ani špinavé.
Jednoho večera mlynáře přepadli a pobodali. Jelikož to vypadalo, že je mrtev, nechali ho ležet a zmizeli. Tomáš však nezemřel. Dovlekl se do mlýna, kde ho ošetřili a on se postupně uzdravil. Nebyl však už nikdy jako dřív, jeho mysl zůstala zakalena.
Jednoho dne přijel kočár a vyskočila z něj pobledlá kněžna. Před časem jí kníže prozradil, že je její milý mrtev, a to jí zlomilo srdce. Když ho teď viděla sedět na lavičce, spěchala k němu – ten však svou lásku nepoznal a jen hleděl skrze ni jako bez duše. Kněžna se v návalu žalu otočila, běžela k břehu Dyje a vrhla se do ní.
Na její památku nechal zámecký pán u mlýna vztyčit dřevěný kříž, který prý vládl mocí zařídit, aby manželství každého, kdo se před ním pomodlí, bylo vydařené.


