Voynichův manuskript
102 pergamenových archů leží pod signaturou M 408 v jednom regále v Beineckově knihovně Yaleovy univerzity. Archy jsou popsány asi 170 tisíci znaky, které připomínají písmena, ale ani po staletích se je nepodařilo nikomu rozluštit. Není ovšem ani známo, kdo text napsal. Také obrázky, zobrazující neznámé druhy rostlin, podivné diagramy a podobně, vyvolávají otázky.
Roku 1912 se kniha stala majetkem amerického sběratele Wilfrida Michaela Voynicha, který ji objevil v knihovně jedné jezuitské koleje v Itálii. Právě po něm byl kodex pojmenován jako „Voynichův manuskript“.
Koncem padesátých let se kryptolog William Friedman domníval, že manuskript je pokusem o jakýsi umělý jazyk. Skeptici oproti tomu považují autora za šprýmaře.
Bealova šifra
Další kód slibuje získání neuvěřitelného bohatství. V roce 1885 byly pod názvem „Bealova šifra“ uveřejněny tři texty. Obsahovaly prý údaje o poloze pokladu, který by dnes obnášel asi 40 milionů dolarů. Podle legendy zakopal poklad v roce 1820 v okrese Belford ve státě Virginia Thomas Jefferson Beale. Ten měl údajně předat svému příteli Robertu Morissovi tři texty uložené v krabici. O mnoho let později se Moriss pokusil texty rozluštit, ale bezvýsledně. Po jeho smrti se o to pokusil jeho známý a rozluštil text číslo dvě. Ukázalo se, že kódovacím systémem byla nomenklatura založená na americké deklaraci nezávislosti. Znaky textu byly nahrazeny číslicemi. Text číslo dvě obsahuje popis pokladu a prozrazuje, co je v dalších dvou textech: přesné místo uložení. Tyto texty však dodnes nikdo nerozluštil.
Ozvali se pochybovači: proč údajný pan Beale nezapsal a nezašifroval pouze polohu pokladu, čemu sloužil text číslo dvě?
Chaocipher
Jednoho dne možná ale budou Bealovy šifry rozluštěny, podobně jako se to stalo v případě slavné šifry Chaocipher. Osmatřicetiletý Ir John Francis Byrne přišel na geniální myšlenku pro novou metodu kódování. Z prázdné krabice od doutníků vyrobil svůj první šifrovací stroj, který pojmenoval Chaocipher. Tímto strojem bylo možno změnit text na zdánlivě chaotickou snůšku písmen. Lidé z tajných služeb, kterým systém nabídl k prodeji, jej odmítli – ke své smůle, protože dnes víme, že nápad to byl geniální. Po smrti Byrneova syna, roku 2010, předala jeho manželka dokumenty, které objasňují princip, na kterém je kód založen, nadaci Národního kryptologického muzea.
