Města mívají mnoho pověstí, ale asi žádné naše město není v poměru ke své velikost tak opředeno pověstmi o strašidlech, tajemných domech a dalších báchorkách tak jako Chrudim.
Historie
Chrudim je skutečně krásné a velmi staré město. Slovanské hradiště tu stálo nejpozději v 10. století. Někdy kolem roku 1260 dal Přemysl Otakar II. svolení založit u „Staré Chrudimi“ královské město. Patrně ve 14. století byl postaven gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie. Do osudu města sice zasáhly husitské válka i válka třicetiletá, ale Chrudim se z nich dokázala vzpamatovat. Také si vzdor pozdější průmyslové expanzi uchovala historické jádro, jež patří k nejcennějším ve východních Čechách.
Je sice pravda, že už dávno neexistují některá místa s místními pověstmi spojená, oproti tomu ale některé uličky působí, jakoby se snad ze starých dob nic nezměnilo. Povyprávějme si tedy alespoň několik pověstí.
Ohnivý pes a prokleté dcery
Kdysi dávno zde žil punčochář Adam Moučka se svými třemi dcerami. Onemocněl, dcery se ale nemohly dočkat, až jejich otec zemře a do jídla mu tedy přimíchaly jedovaté houby. Moučkovi však vypadl talíř z rukou a jídlo, které se vysypalo na zem, sežral jejich pes. Za chvíli v křečích pošel. Tak otec poznal, že ho chtěly jeho milované dcery otrávit a proklel je – pes prý bude navždy hlídat dům a vyžene odtud každého, kdo by se chtěl nastěhovat.
Po otcově smrti dcery dům urychleně prodaly – ještě než se stačilo rozkřiknout, že se tu každého dne o půlnoci objeví pod okny ohnivý pes, jehož vytí nelze vydržet.
Mnichové
V klášteře v Chrudimi býval k vidění mrtvý řeholník, který byl pochován, ačkoliv byl mrtev jen zdánlivě. Sice obživl, ale nikoho se z krypty nedovolal, a tak zahynul takto, zaživa pohřbený. Nenalezl v kryptě pokoje a zjevoval se v chodbách a celách kláštera – když se ale zjevil v cele bratra Reginalda, vyděsil ho k smrti – cela byla proto rychle vysvěcena a poté už byl klid.
Nejhrozivějším duchem je ale přízračný mnich – je to přízrak mladého mnicha, který přijal někdy v 17. století po vstupu do řádu kapucínů jméno Fortunát (latinsky „štěstím obdařený“). Mnoho štěstí ale neměl. Ačkoliv byl nyní kapucín, zamiloval se.
Jeho milovanou byla manželka zámožného chrudimského řezníka Petra Myslivečka. Večer se Fortunát vždycky vykradl z kláštera a pospíchal k jejich domu, poněvadž řezník chodil do hospůdky. Když se však Mysliveček jednoho večera vrátil domů dříve, spatřil, jak mnich klečí před jeho paní a zřejmě jí vyznává lásku.
Řezník byl cholerik, a tak jednou ranou usekl kapucínovi hlavu. Tu pak zabalil do kusu látky a hodil do řeky. Bezhlavou mrtvolu odnesl na blízké valy, jímž se dnes říká Kapucínské. Když se mu vše rozleželo v hlavě, šel se udat. Neznáme jeho další osud, zato bezhlavý mnich, který byl pohřben v klášterní kryptě, nenalezl pokoje. Když hrozilo místním lidem nějaké nebezpečí, zjevil se na valech.
Když se kupříkladu zjevil roku 1746, vypukl v klášteře velký požár. Zatím naposledy se objevil v květnu 1827 a následující den se propadlo klenutí klášterního refektáře, bohužel i s přítomnými lidmi.
Typické pro něj ovšem bylo, že se příležitostně zjevoval mužům, kteří při odchodu z hostince na Trávníčku posíleni pivem odcházeli domů.
Dům U tuplovaného jelena
Místem, které je opředeno dalším příběhem, je dům U tuplovaného jelena. Ten byl kdysi majetkem rytíře z Hyršova, kterého při lovu ušlapali jeleni. Na domě je zobrazen tuplovaný jelen na jeho památku. Rytířovo okolí ovšem soudilo, že sám byl paroháč.
Další věštec
V kostele Nanebevzetí Panny Marie mají obraz svatého Salvátora. I ten dokáže věštit – když se tváří přívětivě, vše dobře dopadne, když zachmuřeně, blíží se nějaká nepříjemnost. Historie obrazu by vydala na samostatnou knihu. Roku 1676 byl každopádně církví oficiálně uznán za zázračný a byl vystaven v kostele Nanebevzetí Panny Marie k veřejnému uctívání.