Ema Destinnová – počáteční neúspěchy ji jen povzbudily v odhodlání být úspěšná za každou cenu

Ema Destinnová. Zdroj: www.picryl.com

Ema Destinnová předběhla svou nonkonformitou svoji dobu. Tenkrát si lidé představovali operní hvězdu jako vážného, důstojného člověka – Ema byla ale svobodomyslná, zábavná a nespoutaná.

Původ a mládí

Jméno Emanuel Kittl je dnes již téměř zapomenuto (pokud jste nesledovali seriál Zlá krev), přesto měl svoji zásluhu na české kultuře. Byl velmi bohatý, vlastnil několik dolů a řadu realit po celém našem území, které v jeho době, tedy asi v polovině 19. století, bylo součástí rakousko-uherského mocnářství. Byl také jedním z nejvýznamnějších mecenášů umění své doby a pořádaly se u něj divoké večírky, navštěvované bohémy z celé Prahy. A tomuto muži se narodila 26. února 1878 dcera, pokřtěná jako Emilie Václavka Jindřiška Pavlína Kittlová. Celkem měli Kittlovi pět dětí.

Matkou byla bývalá operní pěvkyně, zřejmě po ní zdědila Emilie hudební talent. Jelikož, jak již bylo naznačeno, nouzí netrpěli, dostalo se Emilii toho nejlepšího vzdělání. Když jí bylo třináct, začal se ukazovat její fantastický hlasový rozsah a pěvecký talent s nebývalou intenzitou. Tehdy se její učitelkou zpěvu stala Marie von Dreger Löwel-Destinn, bývalá sólistka vídeňské Opery, podle které si pak Ema zvolila svůj umělecký pseudonym. Zkrátka její talent byl rozvíjen, jak nejlépe to šlo, čehož si byla dívka dobře vědoma, takže se již v devatenácti letech odhodlala ucházet o místo v Národním divadle. V tu chvíli přišlo vystřízlivění – byla nepříjemně odmítnuta.

Kariéra v zahraničí

Ale v Emě to jen posílilo odhodlání být úspěšná za každou cenu a zkusit to v zahraničí. Neuspěla sice v Drážďanech a ze začátku ani v Berlíně (kde jí ředitel divadla navíc řekl, že je ošklivá a zpívat neumí), ale rodina ji dále podporovala, a tak se v červenci 1898 v jiném berlínském divadle, na jevišti Krollovy opery, zrodila hvězda, která si jméno mezitím změnila na Ema Destinnová. Diváci byli nadšeni a čekal ji dlouhý potlesk vestoje. Ihned přišla nabídka na dlouhodobou spolupráci s berlínskou Dvorní operou. Její vystoupení byla vždy plná, první vystoupení v Praze však přišlo až v roce 1900. I zde byli diváci unešeni.

Dalším velkým úspěchem bylo vystoupení v opeře Bludný Holanďan na Wagnerovských operních slavnostech v roce 1901. Vystoupení režíroval přímo syn Richarda Wagnera, Siegfried, a opět to byl Emin obrovský úspěch.

V roce 1904 se vypravila okouzlit Británii a jejím partnerem na jevišti byl dokonce tenorista Enrico Caruso. Dalším milníkem v její kariéře byl podzim roku 1908. Tehdy přišla nabídka až z USA, kde vystoupila na jevišti newyorské Metropolitní opery. Vystoupila pak i v dalších kusech na tomto jevišti a zase měla úspěch.

Na celém světě se ovšem nedočkala takové kritiky jako doma. Byla kritizována, že není pořádná vlastenka, a tak podobně. Přitom ona sama vždy zdůrazňovala, že je Češka, podařilo se jí dokonce společně s Gustavem Mahlerem prosadit hraní Prodané nevěsty v New Yorku.

Domácí vězení

Roku 1916 byla na hranicích při svém návratu z New Yorku zadržena c. k. policií a obviněna ze špionáže a podpory odboje. A je faktem, že minimálně finančně celý život podporovala odboj a snahu o samostatný stát. Jediným trestem nakonec bylo ale domácí vězení na jejím zámku ve Stráži nad Nežárkou, který si koupila o dva roky dříve.

Když byla vyhlášena samostatná republika, znovu se vrhla do práce, jenže už nic nebylo jako dříve, začala pomalu mizet z výsluní. Poslední představení v Metropolitní opeře se odehrálo roku 1920, pak přišlo několik vystoupení v Národním divadle, ale nebylo to už ono. Kariéra i osobní život se začaly hroutit.

Osobní život

Když je řeč o osobním životě, Ema byla velmi kontroverzní osobností. Byla velmi upřímná a uměla být až sarkastická a na svou dobu udělala velmi odvážnou věc – nechala se tetovat. Na první pohled se může zdát, že opravdu nebyla klasická krasavice, musela mít však velké charisma, neboť nápadníků bylo pořád plno, a to včetně slavných jmen.

Neznáme dnes pořádně její milostný život, ale minimálně jednu velkou lásku známe – byl to Dinh Gilly, Alžířan, kterého původně učila opernímu zpěvu. Seznámili se v New Yorku. Po jejich rozchodu se vdala za Josefa Halsbacha, manželství ale nemělo dlouhého trvání. Pak se v podstatě stáhla z veřejného života a byla považována za podivínku, která i několik týdnů nevycházela z pokoje, kde žila mezi svými sbírkami uměleckých předmětů.

Začátkem roku 1930 podstoupila operaci očí, během narkózy však přišel záchvat mrtvice, a už nikdy se neprobrala. Zemřela o čtrnáct dní později, 28. ledna 1930, v nedožitých dvaapadesáti letech.