Dávno před Římany žil na území dnešní Itálie národ, který vytvořil vyspělou kulturu – Etruskové. Jejich jazyk se však stal jednou z největších záhad starověku. Přestože známe tisíce nápisů, skutečný význam většiny z nich zůstává nevyřešenou hádankou.
Zachovaly se především náhrobní nápisy
Dokázal by se cestovatel naučit anglicky jen podle londýnského telefonního seznamu? Přibližně takovou výzvu řeší lingvisté, když se snaží rozluštit etruštinu. Z téměř tisícileté písemné kultury Etrusků se totiž dochovaly hlavně náhrobní nápisy, vrypy na hliněných tabulkách, kovových destičkách, keramice a mincích. Celkem známe více než 10 tisíc nápisů, ale většina z nich obsahuje jen vlastní jména – nejčastěji jména zemřelých.
Badatelé postrádají dvojjazyčné nápisy
Velkou překážkou je i skutečnost, že dvojjazyčné texty, na nichž by se etruština objevovala spolu s jiným, známým jazykem, téměř neexistují. Výjimkou je jen několik etrusko-latinských nápisů na hrobech a v roce 1964 byly objeveny během vykopávek italským archeologem Massimem Pallottinem tři zlaté destičky, dvě z toho obsahovaly etruský text, jedna punský.
Ztrácí se výslovnost a význam
Nikdo dnes neví, jak se etruština skutečně vyslovovala. Jazyk zanikl v 1. století po Kr. Přesto se badatelům podařilo alespoň částečně jej přečíst. Je známo, že Etruskové psali zprava doleva a používali abecedu podle západořeckého vzoru. Překlad je ale problematický – jistě známe pouze 100 až 200 slov, mezi nimi i číslovky od jedné do devíti.
Hledáme původ záhadného jazyka
Ještě záhadnější než samotný jazyk je jeho původ. Jisté je, že etruština nepatří do rodiny indoevropských jazyků. Podle současných teorií je příbuzná se starověkou řečí ostrova Lemnos, tzv. lemonštinou. To by mohlo naznačovat, že se Etruskové přistěhovali z egejsko-maloasijské oblasti. Jenže o lemonštině víme ještě méně než o etruštině samotné.
