Problémy s psychickým zdravím mohou v sebevraždu v krajním případě skutečně vyústit, o čemž vypovídají i smutná čísla. Sebevražd tedy v loňském roce přibylo, nejvíce pak u nejmladší sledované věkové skupiny ve věku od 15 do 34 let. Právě mezi těmito nejmladšími lidmi platí sebevraždy za čtvrtou nejčastější příčinu úmrtí. Nárůst počtu sebevražd v nejnižší věkové kategorii pak nepřímo potvrzuje i počet těch, kteří loni skončili v nemocnici kvůli záměrnému sebepoškozování. „Covid odezněl a ten pomyslný trychtýř se rozevřel. Všechny problémy se doslova vyvalily,“ vysvětlil tak stávající situaci Michal Považan, který působí jako primář dětského oddělení Psychiatrické nemocnice Bohnice.
Prevence a pomoc
Prevence sebevražd je přitom v Česku nedostatečná, nejenže schází odborníci, kteří by mohli nabídnout pomoc těm, kdo se s problémy aktuálně potýkají, ale schází i následná péče pro ty, kteří absolvují ústavní léčbu. S významnými kapacitními nedostatky se potýká ale i psychologická péče určená dětem. Odborníků na dětské duševní zdraví je totiž málo, na ministerstvu zdravotnictví se již kvůli tomu schází i pracovní skupina. „Chci, aby výbor psychiatrické společnosti přesně definoval pozici ambulantních psychiatrů, kteří jsou naprosto klíčoví, a také pozici center duševního zdraví,“ sdělil ministr zdravotnictví Vlastimil Válek (TOP09).
V rámci preventivních opatření by pomoci mohly také tzv. týmy duševního zdraví na školách. Dobře prý fungují i krizové linky, lidé se na ně ale často zdráhají obrátit. Psychické nemoci jsou totiž ve společnosti obecně tabuizované a málo se o nich mluví. Lidé trpící duševními onemocněními jsou navíc právě kvůli tomu často stigmatizováni. „Lidé se často bojí o svých psychických potížích mluvit a zejména muži se zdráhají říct si o pomoc, i proto je těch sebevražd mezi muži více – platí poměr čtyři ku jedné vůči ženám,“ doplnila Roksana Táborská z výzkumné skupiny prevence sebevražd Národního ústavu duševního zdraví.
V případě prevence u dětí a mladistvých je pak dle slov Táborské klíčové budování ochranných faktorů – pevných osobních vztahů a také znalost forem pomoci. „V případě dětí je důležitá komunikace ze strany rodičů i učitelů, otevření témat týkajících se roviny duševního zdraví,“ shrnula. Jeví-li se ale riziko sebevraždy akutní, obecně by se nikdo neměl snažit situaci řešit sám, ale rovnou se obrátit na tísňovou linku 112. K určení toho, že člověk, a to bez ohledu na věk, se potýká se nějakými duševními potížemi, pak může pomoci i pouhé všímání si jeho chování. Klasickými signály, že něco není v pořádku, jsou drobné změny v chování, stahování se do sebe, příp. i loučení se s ostatními, rozdávání věcí či zmínky o tom, že „nic nemá smysl“ apod.
