Užitečný sliz
Většina plžů se pohybuje pomocí pravidelných stahů svalnaté nohy. Pro usnadnění pohybu vylučují plži z pokožky přední části nohy sliz – ten se rozprostírá jako klouzavý polotekutý koberec, po němž se plž pohybuje. Díky tomuto mechanismu mohou plži lézt po jakémkoli podkladu. Je obzvlášť výhodný při pohybu po tvrdé, rozpraskané zemi. Plži mohou s pomocí svého slizu ve zdraví přelézt dokonce i ostří žiletky.
Vodní plži lezou také po sliznaté pěšince, po níž mohou dokonce i klouzat po spodku povrchové blanky vodní hladiny. Někteří miniaturní plži mohou po svém sliznatém koberci téměř pádlovat pomocí drobounkých vláskovitých brv.
Cválající plži
Některé druhy rodu hlemýžď (Helix), kupříkladu přímořský druh Helix dupetithoursi, mohou změnit rychlost a doslova cválat „hopkavým krokem“. Při něm nejprve pozvednou od podkladu hlavu a celou přední část těla. Dopředu je přitom stále posunuje zadní část nohy. V další fázi položí hlavu opět na podklad v silně vyklenutém oblouku a tělem proběhne zepředu dozadu vlna svalového stahu. „Hopkavý krok“ spojený s vertikálními vlnami svalových stahů probíhajícími shora dolů po těle je výhodný tím, že snižuje na minimum tření mezi podkladem a chodidlem plže.
Rozmnožování a fyziologie
Jednoduše vypadající plži mají překvapivě složitou stavbu vnitřních orgánů, zejména rozmnožovacích. Většina plžů je oboupohlavní, jsou to hermafrodité. Mají samčí i samičí rozmnožovací ústrojí včetně přídatných orgánů, které slouží ke stimulaci při páření a k produkci látek chránících vajíčka. Námluvy jsou většinou zdlouhavé. Dva naši obyčejní hlemýždi zahradní (Helix pomatia) pozvednou chodidla svých nohou, kývavými pohyby je k sobě přitisknou a navzájem se dotýkají nataženými tykadly. Když páření vrcholí, hlemýždi vbodnou jeden druhému hluboko do těla tvrdé aragonitové šipky (tzv. „šípy lásky“). Tato dramatická akce vede ke kopulaci, kdy penis každého z hlemýžďů se vsune do pochvy partnera. Společný vývod samčích a samičích orgánů je umístěn za druhým párem tykadel na pravé straně hlavy. Za čtyři dny po oplození kladou hlemýždi vajíčka. Jsou kladena do mělké jamky a hlemýžď je zahrabe.
Epifragma
Jedním z hlavních problémů suchozemských plžů je nebezpečí vyschnutí. I když jsou schopni žít i na poušti, za sucha a v zimě se ve většině Evropy stávají nepohyblivými a strnulými. V obou případech se brání vyschnutí tím, že se stáhnou do ulity, kterou uzavřou víčkem ze ztvrdlého slizu, zvaným epifragma. Shluky zimujících hlemýžďů lze často najít na zahradě třeba pod květináčem nebo v jiném skrytém koutku, slepené dohromady suchým slizem.
Během zimního spánku klesá metabolismus plžů ještě více než za letního klidu, třeba tep srdce klesne z normálních 10 – 13 na 4 -6 úderů za minutu. Hlemýžď zahradní se dožívá šesti až sedmi let.
Přijímání potravy
K přijímání potravy užívají plži jazykovou pásku, tzv. radulu, orgán vybavený mnoha tisíci zoubky. Vychlipují ji z úst a jako drsným pilníkem ohlodávají malé rostliny. Mikroskopickou potravu zachycují i do vylučovaného proudu hlenu, který drobné řasinky usměrňují k radule a ústům.
Mohlo by vás zajímat
Plži s ulitou i bez ní mohou být draví. Jeden novozélandský druh napadá dokonce velké dešťovky, které nabodává na radulu a pak zatahuje do úst jako špagety.
