Uctívali bohyni smrti i skrze oběti
Mezi hinduistickými božstvy vyniká Kálí, bohyně smrti, ničení, nemocí i katastrof. Její podoba mluví za vše – tradičně je zobrazována jako nahá černá žena se čtyřma rukama. Ve dvou žehná, ve třetí drží uťatou lidskou hlavu a ve čtvrté meč nebo provaz – symboly své touhy po smrti. Na krku jí visí náhrdelník z lidských lebek.
A stejně jako vypadala, takové byly i rituály, jimiž si ji věřící snažili naklonit.
Mohlo by vás zajímat
Obětovali se dobrovolně – a přísně podle pravidel
Lidské oběti Kálí byly běžné ještě na začátku 19. století, především v severovýchodní Indii. Často se jednalo o dobrovolníky, kteří toužili obětovat svůj život krvelačné bohyni. Byli slavnostně oděni a vystaveni na pódiu před davy přihlížejících.
Obřad měl přísná pravidla – kat nesměl udeřit dřív, než oběť sama dala znamení, že je připravena zemřít. Poté následovalo setnutí hlavy, kterou kněží položili na zlatý tác a obětovali bohyni. Krev smíchaná s rýží se podávala místním rádžům jako obřadní pokrm, plíce se dokonce vařily k jídlu.
Britové zakazovali rituály, ale některé přetrvaly
Zvyk lidských obětí Britové oficiálně zakázali v roce 1832. Ještě předtím ale došlo k několika hrůzným hromadným obětím. Například roku 1565 nechal rádža Nara Narajama usmrtit a obětovat 740 svých poddaných.
Přestože se dnes zdá, že šlo o temnou kapitolu minulosti, některé fanatické sekty praktikují podobné rituály dodnes. V roce 1980 informoval indický tisk o případu, kdy muž podřízl krk vlastní dceři jako oběť Kálí. V jiném, ještě hrůznějším případě, otec rituálně zabil své čtyři děti – nejstaršímu z nich bylo teprve sedm let. Učinil tak před sochou bohyně, v přesvědčení, že koná boží vůli.
Věřili, že tasemnice udává jejich hříchy
V kontrastu s krveprolitím v Indii působí japonská víra v Amanjaku – božstvo tasemnice – skoro jako bizarní mytologická kuriozita. Ale i zde se objevuje silný motiv strachu a kontroly.
Podle staré víry tasemnicové božstvo přebývá v těle člověka, který během jedné konkrétní noci v roce – tzv. noci Košin – spí. Právě tehdy může tasemnice lidské tělo opustit, vystoupat do nebe a podat zprávu o hříších daného jedince. Co na tom, že si Amanjaka rád vymýšlí a posílá falešné žaloby – hlavně když jsou negativní.
Hostili božstvo, aby je neprozradilo
Aby tasemnice zůstala spokojena a nevydala žádné udání, shromažďovali se Japonci večer před nocí Košin k rituální hostině. Nabízeli jídlo, pití a další dary – jednoduše doufali, že se Amanjaka přežere a nebude mít chuť odejít z těla.
Během noci byl přísně zakázán jakýkoliv sexuální styk. Věřilo se totiž, že dítě počaté v noci Košin bude zlé – jako kdyby ho zplodil samotný žalobce.
Zvláštní postavení měla tasemnice i v japonské aristokracii 19. století. V den před Košinem se pořádaly společenské večery, během nichž se přednášely básně napsané na její počest. Kdo zmeškal – riskoval hněv božstva… a vynesení všech svých hříchů.
Víra lidi inspirovala k činům mimo naše chápání
Víra má mnoho tváří. A někdy i hlad po krvi. Jak ukazují tyto příběhy, lidská ochota zalíbit se nadpřirozeným silám může vést k činům, které dnes vnímáme jako naprosto nepochopitelné. Přesto byly součástí historie – a někde možná přežívají i dnes.
