Podceňujeme neprobádaný svět oceánů
Jedním z největších omylů moderního člověka je naivní představa, že jsme už důkladně prozkoumali všechny kouty své domovské planety. Neplatí to jen o deštných pralesech, ale dvojnásob o mořích, která pokrývají více než 70 procent zemského povrchu. V jejich bezedných hlubinách se rozprostírá svět, který je nám možná cizejší než vesmír kolem nás.
Mořští biologové sami připouštějí, že dosud poznali jen nepatrný zlomek hlubokomořské fauny. Není proto překvapivé, že se čas od času objeví živočichové, kteří byli dosud neznámí – nebo kteří měli být podle učebnic dávno vyhynulí.
Mohlo by vás zajímat
Lalokoploutvá ryba nám připomíná náš omyl
Výmluvným příkladem je objev lalokoploutvé ryby. Ta byla po dlouhá desetiletí považována za vyhynulou už před šedesáti miliony let. Vše se změnilo 22. prosince 1938, kdy u východního pobřeží Afriky uvízl v rybářské síti živý exemplář.
Do té doby bylo možné tyto tvory – důležité z hlediska evoluce přechodu z vody na souš – spatřit pouze jako zkameněliny v muzeích. Objev otřásl jistotou, s jakou věda nahlížela na minulost oceánů.
Ponorka Alvin sestupuje do hlubin Tongue of Ocean
Ve stejném období, na konci křídy, měli vyhynout i další obyvatelé pravěkých moří. Právě to dává vzniknout spekulacím, že ne všichni se se světem skutečně rozloučili.
V říjnu roku 1969 se hlubokomořská ponorka Alvin, vedená kapitánem Albertem McCamisem, ponořila do oblasti zvané Tongue of Ocean – více než dva tisíce metrů hlubokého podmořského příkopu mezi bahamským ostrovem Andros a souostrovím Exuma Keys. Úkol byl rutinní: zkontrolovat stav podmořského kabelu.
Ponorka se pohybovala v hloubce přibližně 1500 metrů, když kapitán sestoupil ještě o dalších devadesát metrů níže, ke skalní průrvě, kudy kabel vedl. Právě tehdy si McCamis všiml rychlého pohybu na mořském dně.
Nejprve se domníval, že jde o objekt unášený proudem. Brzy však pochopil, že ponorka stojí téměř na místě – zatímco pozorovaný objekt se pohybuje samostatně.
Tvor s dlouhým krkem a hadí hlavou – jak je to možné?
Když posádka změnila směr, naskytl se jí pohled, který kapitán později popsal jako naprosto šokující. Před nimi se objevilo obrovské tělo se dvěma páry ploutví, dlouhým krkem a hadovitou hlavou. Oči neznámého tvora se prý na ponorku upřeně dívaly chladným, nehybným pohledem.
Zvíře připomínalo obří ještěrku, bylo však delší než samotná ponorka. Po krátké chvíli se otočilo, zamířilo vzhůru a zmizelo v temnotě.
Kapitán nařizuje okamžité vynoření
Kapitána přepadl silný pocit neklidu. Bez váhání nařídil okamžité přerušení mise a vynoření. Veškeré detaily setkání pečlivě zaznamenal do lodního deníku. Podle dostupných informací však byla zpráva americkým námořnictvem zadržena, údajně na příkaz shora.
Příběh se přesto dostal na veřejnost a zaujal známého mořského biologa dr. J. Mansona Valentina, dlouholetého kurátora Muzea vědy v Miami. Po rozhovoru s kapitánem vytvořil podle jeho popisu kresbu neznámého tvora.
Výsledek byl zarážející: kresba odpovídala plesiosaurovi – mořskému plazovi z období jury a křídy, který měl vyhynout před desítkami milionů let.
Navzdory opakovaným výslechům kapitán McCamis nikdy ze své výpovědi neustoupil. Tvrdil, že přesně takového tvora on i jeho posádka v hlubinách Tongue of Ocean spatřili.
Zda šlo o omyl, neznámý druh, nebo přežívající relikt dávných věků, zůstává otevřenou otázkou. Jisté je jediné: oceány stále skrývají tajemství, která mohou kdykoli zpochybnit naši jistotu, že minulost už máme pevně pod kontrolou.
