Skvělá divadelní herečka, jejíž představení jsou permanentně vyprodána, protagonistka nezapomenutelných rolí nejoblíbenějších českých filmů, stačí zmínit Pelíšky či Musíme si pomáhat. Simona Stašová je slavná herečka a dcera jedné ještě slavnější – Jiřiny Bohdalové. „Máma je ta pravá herečka, narozená jako herečka, a já jsem měla to štěstí, že mi byla vždycky velkou inspirací a že mi vždy pomáhala,“ říká.
Vloni jste se ve Zlíně prošla po Červeném koberci, letos vystoupáte na festivalové pódium, kde si převezmete nejvyšší festivalové ocenění – Zlatý střevíček za mimořádný přínos kinematografii pro děti a mládež. Jak se na tento okamžik těšíte?
V roce 2005 si pro festivalový Zlatý střevíček přijela i vaše maminka, Jiřina Bohdalová. Teď budete mít stejnou sošku. Už jste se jí pochlubila? A co vám na to řekla?
To je právě jeden z těch momentů, který mě nefalšovaně uvádí v úžas. Nikdy bych si nepomyslela, že budu jednou poctěna tak, jako moje maminka. Věřte, že jsem do těchto výšin nikdy nemířila. A musím jí touto cestou poděkovat, že jsem jí mohla být dnes už 70 let nablízku a mohla jí pozorovat a nasávat, což dělám dodnes. Protože máma je ta pravá herečka, narozená jako herečka, a já jsem měla to štěstí, že mi byla vždycky velkou inspirací a že mi vždy pomáhala. Ona sama tvrdí, že mi nikdy nepomáhala, ale to není pravda.
Mohlo by vás zajímat
Jak vám pomáhala?
V mých začátcích se různě zmínila a já jsem dostávala malé příležitosti, jak se tuto profesi naučit. Například mě seznámila s panem Darkem Vostřelem, který si mě vzal pod křídlo a jezdili jsme s jeho hudební komedií, kde on hrál spisovatele a já jeho sekretářku. Jezdili s námi ještě Eva Pilarová a Milan Drobný, kteří nejen zpívali, ale i hráli a pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost. Stejně tak mi dala svůj komický dialog profesora a žákyně, který pro ni napsal Vladimír Dvořák a já jsem s Jiřím Lírem jezdila po estrádách a poutích. Tam jsem se například mohla mockrát dívat na pány Felixe Holzmanna, Lubomíra Lipského, Josefa Beka a mnoho mnoho dalších.
Jste pravidelným hostem Zlín Film Festivalu. Jaký je vůbec váš vztah ke Zlínu a festivalu?
Zlín je v mém srdci. Ve Zlínských filmových ateliérech jsem natočila pár filmečků. Zlín je moje pravidelná divadelní štace. Mám tady vybudované už svoje publikum, rozumíme si a stává se, že je divadlo tak rychle vyprodané, že musíme dát hned druhé představení, což je neskutečně příjemný pocit. Zlínský filmový festival je návrat do míst, která miluju a kde se cítím jako doma.
Vy jste především divadelní herečka, film si vás ale přesto našel. Pelíšky, Musíme si pomáhat, Román pro ženy…Vaše filmové role jsou strhující, ty divadelní zase stále vyprodané. Co je klíčem k tomu stát se herečkou, která zapůsobí?
To je strašně těžké takhle říct. Především člověk nesmí zblbnout z prvního úspěchu. Je to běh na dlouhou trať. Každým novým projektem člověk začíná od začátku, jakoby to, co udělal, před tím neexistovalo. Nahoru na chvilku se dostaneme lehko, ale udržet se v té samé úrovni, nebo jí ještě posunout výš, je už o hodně těžší. Nejpěknější je, když se vám to povolání stane koníčkem, kde není zas tak důležitý cíl, ale ta cesta k němu. To každodenní trápení na zkouškách, ať už ve filmu, nebo v divadle. To přemýšlení o tom, jaký má scénář, ten příběh, smysl, jak uchopit tu svou roli, to setkávání se s režisérem a kolegy herci. Často jsou v tom procesu obsaženy i slzy a určitá beznaděj, ale tím se člověk nesmí nechat srazit na zem, a když už na tý zemi je, tak vstát a jít dál. Je to trochu jako život sám.
V letošním roce slavíte krásné 70. narozeniny. Kdyby se o vašem životě točil film, jakého režiséra byste si přála?
Svého syna Marka Ciccottiho. Ale obávám se, že on by nepracoval se mnou. Je vystudovaný scenárista a režisér, je moc šikovný, ale s maminkou pracovat je asi velmi svízelné. Tak třeba se mi ten sen jednou vyplní.
Jakou hereckou radu by dalo vaše dnešní sedmdesátileté já svému já, které právě dokončilo DAMU a míří na divadelní prkna?
Dala bych mu sebevědomí a zároveň bych řekla : „Nezblbni, je to běh na dlouhou trať.´‘
Nelze se nezeptat na roli maminky Šebkové ve filmu Pelíšky, která se stala nezapomenutelnou. Ale herec se nemůže zastavit u jedné role. Cítila jste někdy, že vás diváci mají tendenci spojovat hlavně s určitým typem postav – třeba dobrosrdečnou maminkou jako v Pelišcích? Jak jste se s tím vyrovnávala?
Víte, Pelíšky jsem natočila v pětačtyřiceti letech a s takovým úspěchem jsem už nepočítala. Byla jsem spokojená s tím, co mám. Dabovala jsem Barbru Streisand, hrála jsem v divadle ABC pěkné role, v rozhlase jsem natáčela krásné role, čas od času jsem natočila nějaký filmeček, televizní inscenaci, a myslela jsem si, že to je vrchol mé kariéry. A najednou přišly Pelíšky a všechno se to roztočilo ještě do jiných rozměrů. Po čase jsem si uvědomila, že spíš musím brzdit a rozhodnout se, co vlastně od toho života chci. A kde je mě nejvíc potřeba. Dnes už cítím, že je to především jeviště.
Film Pelíšky se stal českou legendou, jeho hlášky zlidověly a film neodmyslitelně patří k vánočnímu televiznímu programu. Koukáte o Vánocích také doma na Pelíšky? A máte nějakou svoji oblíbenou hlášku?
S oblibou ráda říkám, že teď už můžu zaklepat bačkorama, protože po mně tady zbudou Pelíšky. A ne jenom po mě. Díváme se na Pelíšky, pokud máme zapnutou televizi, a pokud zrovna nerozdáváme dárky, nebo si nepovídáme, necháváme to vždy náhodě, jak se ten Štědrý večer zrovna vyvrbí. A oblíbenou hlášku? Je jich tam spousta… možná …a skláři nebudou mít co žrát.
Stala jste se symbolem ženy, která umí s nadhledem, humorem a grácií prožívat druhou půlku života. Jak na to? Poradíte nám?
V tom má zase prsty moje maminka. Pokud máte maminku, které je 94 let a je v plné síle, tak nemáte nárok skuhrat. Humor a nadhled vám pomáhá překonat to, co moc dobře víte co vás čeká.
Zlín Film Festival je určený hlavně dětem a mládeži. Máte ráda pohádky nebo filmy pro mladé – jako herečka i jako divák?
Jako každý z nás mám ráda pohádky. A některé si nenechám nikdy ujít. A to především chytré a geniální filmové pohádky s panem Janem Werichem jako je Císařův pekař Pekařův císař a Byl jednou jeden král. Na rozdíl od Pelíšků přesně vím, kdy běží v televizi a dám si i budík na upozornění.
Pokud by vám dal režisér na výběr, zda byste si v pohádce zahrála hodnou princeznu, nebo zlou čarodějnici – jakou roli byste zvolila a proč?
Vzhledem k tomu, že hodnou princeznu jsem nikdy nehrála, tak bych si ji vybrala. Ale vážně, dnes už bych si ráda zahrála babičku od jedné nebo druhé.
Kdybyste měla na jeden večer možnost „vstoupit“ do jakéhokoliv filmu a žít v něm jako jeho postava, jaký film by to byl a proč?
Byl by to film „Cena za něžnost“ se Shirley MacLaineovou a Jackem Nicholsonem. Za prvé bych se ráda sešla s Jackem Nicholsonem, a za druhé tuto hru inscenujeme s Mirkem Etzlerem na jevišti. Je to překrásný hluboký a smysluplný příběh, který má i fantastický humor. Zvu vás, přijďte se podívat.
CV:
Simona Stašová
Vystudovala DAMU, po škole působila v angažmá v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích. Čtrnáct let byla v angažmá v divadle E. F. Buriana. Od roku 1990 má stálé angažmá v Městských divadlech pražských, hostovala čtyři roky v Činoherním klubu v Praze.
Ve filmu či na televizních obrazovkách ji diváci mohli vidět ve filmech Pelíšky, Musíme si pomáhat, Muži v naději, Sebemilenec, Román pro ženy, Život je život, Láska je láska, Přítelkyně z domu smutku a mnoho dalších.
Získala řadu ocenění, např. divadelní cenu Thálie (2006 – Drobečky z perníku). V roce 2014 obdržela první místo v divácké anketě TýTý. Byla třikrát nominována na Českého lva (Pelíšky, Román pro ženy, Lída Baarová). Vyhrála první místo v rozhlasové soutěži Neviditelný herec (Mirandolina). Na mezinárodních filmových festivalech v San Franciscu a v Soulu získala v roce 2014 ceny za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli ve filmu Sebemilenec
