Patrik Šerý – padesátník na vrcholu sil a sportovní kariéry

Bylo celkem těžké vás dostat na tenhle rozhovor. Jak plný je váš diář?

Když to zprůměruji, tak dvakrát do měsíce jsem na světových závodech v zahraničí. Začínáme v březnu a lítám pak po celém světě. Doma jsem tak čtrnáct dní v měsíci a celkem strádám. Jsem domácí typ a jsem rád doma, takže to cestování po světě je pro mě dost náročné.

Kolik závodů máte letos za sebou?

Rád se vracím na místa, kde jsem zažil nějaké úspěchy a berou mě tam nejen jako sportovní celebritu, ale i jako rodinného příslušníka. Je to srdcová záležitost, takže se rád obklopuji lidmi, se kterými jsme si blízcí. První bývá tradičně Rakousko, potom Malta. Letos to byly i závody v Rumunsku, Itálii, Španělsku, Turecku, Švýcarsku, Mexiku. Když se naskytne příležitost, rád jedu na hezká místa, teď třeba odlétám do mexického Can-
cúnu.

V jakých kategoriích soutěžíte a jak závody vypadají?

Jedná se o světové poháry (IFBB World Tour Ranking poz. red.). Závodím v amatérech, ale přelévá se to do tzv. SEMI PRO, což jsou poloprofesionálové, a to je vlastně kategorie začátečníků v profesionální kulturistice. Je to velmi náročné, závody trvají od rána do večera a nastupujeme a předvádíme dané pózy. V těch sálech je těžký vzduch z barev na tělo a potu… obdivuji manželku a mého sparing partnera, že tam se mnou celý den vydrží.

Co je na závodech nejtěžší?

Nejhorší je, že nesmím nic pít a jíst. Pózy vyžadují, aby člověk na sobě měl jen svaly a šlachy – žádný tuk ani vodu. Takže jsem pět dní před závodem jenom na tekuté stravě. To je strašné trápení, ale přináší to výsledky. Nemám co spalovat a váhu odbourávám jen vodou. A ve dnech závodů si dám jen jednu kávu za den – aby mě nakopl kofein a dal jsem si trochu tekutin. Ale ta káva vlastně dehydruje ještě víc, ledviny pak dostávají pořádně zabrat.

Co vás udržuje po těch letech ještě motivovaného?

Na to se mě ptají všichni… A já vždycky říkám, že jsem takovej fanatik zarputilej. Já jsem tomu sportu tak propadl a miluji ho odmala a zachránil mi dokonce život. Měl jsem těžkou nehodu na motorce, ale díky tomu, že se tělo dokázalo v okamžiku nárazu sepnout, tak jsem neměl nic zlomeného. Svaly všechno podržely, měl jsem jen tržné rány na kůži, vyražené zuby, ale jinak doktoři říkali, že to byl zázrak. A to jsem si řekl, že když mě nahoře někdo hlídá, tak už nemůžu přestat.

Kdy jste začal s kulturistikou?

Začátky byly strašný, v osmi letech mě dal otec na box. Byl jsem úspěšný, několikrát mistr Československa, vozil jsem medaile i ze zahraničí. Přesto jsem cítil, že to není pro mě. Otci jsem se vzepřel a místo boxu jsem začal cvičit a dal se na kulturistiku. Ve čtrnácti jsem už dělal vyhazovače na zábavách a za vydělané peníze jsem si kupoval svoje proteiny a jídlo, které mi doma nechtěli dovolit. Otec ze mě chtěl mít boxera, ale kulturistika mě více naplňuje.

Jak těžký je kulturistický životní styl? Je období, kdy můžete povolit?

Někteří to tak mají, že je poznat, kdy mají závodní sezonu. Já ne. Mám třeba exhibiční představení a celý rok chci být v perfektní formě. Děláme třeba různé akce s dětmi a pro ně jsem ikona a musím být v kondici. Trénuji každý den, naštěstí zvládnu jíst stejné jídlo 365 dní v roce a mám pevnou vůli. Vynechám jen tehdy, když jsem nemocný, aby tělo nabralo sílu. A to bývám nepříjemný a vzteklý na sebe i všechny kolem. Prostě cvičit potřebuji, tělo to vyžaduje.

Co je podle vás největší mýtus o životním stylu kulturisty?

Lidi hodně odsuzují kulturistiku kvůli dopingu, ten problém je ale skoro ve všech sportech. Mám zkušenosti, že víc nepovolených látek používají ti, co nezávodí, kteří to dělají jen jako hobby. Lidi v posilovnách se snaží zvyšovat si ego a autoritu u kamarádů a tam je pak prostor na nelegální látky. My, kteří závodíme, tak se to vůbec nedá. Jsme pod neustálou kontrolou, po celý rok.

Zajímají se lidi u nás v posledních letech víc o zdravý životní styl?

To, co vidím kolem sebe, tak mě úplně děsí. Mladí nechodí cvičit, neumí se hýbat. Do fitka spousta lidí chodí jen proto, aby si dala na sociální sítě fotku a zajímavý status pro svoje sledující. Nejhorší je, že ani trenéři v některých fitcentrech neumí svoji práci a klientům radami spíše škodí a nikam je neposouvají. Je potřeba velmi pečlivě vážit, komu se člověk svěří. Trenéra je třeba vybírat podle toho, jak vypadá – jestli by člověk chtěl vypadat jako on a není jen teoretik. Není potřeba být vyloženě svalnatý, ale spíše získat postavu atleta, být hybný a mrštný.

Co lidi podceňují, když jde o zdravý životní styl?

Zjistil jsem, že co se týče jídla, nikdo nemluví pravdu. Lžou sobě i mně jako trenérovi. Já nechci, aby drželi diety a stravovali se nějak speciálně – to je pro sportovce. Když chce ale někdo vypadat dobře pro sebe a cítit se zdravě, tak není třeba žádná dieta. Stačí ubrat na jídle, snížit příjem a zvýšit výdej a je to v pohodě. Tím si člověk udrží váhu a případně se pak pohybem dostane do kondice. Například taková čokoláda – když už ji máte doma, tak se do ní pustíte. A většinou člověk nevydrží a sní ji najednou celou, ať je jakkoli velká. A hlavně – když si jdou lidi zacvičit, tak si myslí, že pak můžou sníst balíček chipsů. Přitom spálili jen tolik kalorií, co má střední jablko.

Připravuje se o vás kniha. Nenaznačujete ukončení kariéry?

Hodně lidí se mě ptá, proč kniha tak brzo? Mně je 50 a v tomto věku spousta kulturistů umírá, tak co když to nestihnu? Cítil jsem, že je o čem psát, několikrát jsem se zvedal ze země a šel dál. Svalstvo mám poškozené, je to viditelné a jsem rád, že stále dokážu vyhrávat. Chci povzbudit všechny, že mohou zvládnout věci, které se zdají nedostižné. Po závodě za mnou přijdou fanoušci a chtějí se se mnou potkat a pogratulovat, jsem jim vzorem nejen doma, ale i v zahraničí. U spousty lidí jsem si vysloužil, že jsem „nezmar, výjimečný, legenda“, a v Turecku mi místní říkali „česká mašina“, že není možné tohle absolvovat.

Pro vás je kdo vzorem a ikonou?

Mám idol a vždycky byl. Jednoznačně Arnold (A. Schwarzenegger. rakousko-americký sportovec, herec, guvernér Kalifornie, pozn. red.). Dnes jsou možná větší kulturisti, ale podle mě už nejsou jejich těla estetická. Arnold byl ladný, příjemný, měl úzký pas a obrovská ramena, byla to krásná sportovní figura. A i ve svém věku vypadá perfektně a zůstává zdravý.

Kolik sportovců vašeho věku soutěží na světové úrovni?

Na některých závodech je nás třeba dvacet a pak jsou závody, kdy jsme třeba jen dva. Ono totiž není snadné udržet formu celý rok, odříkat si a jen cvičit. Mně třeba nevyhrát nevadí, ale zamrzí. Na druhou stranu i tohle vás může posunout ke zvýšení motivace být příště lepší. Vždy jdu do závodu a chci být do třetího místa, odvézt si medaile. Hodnocení je podobné jako v krasobruslení – posuzují nás komisaři a záleží na jejich oku, co se jim zrovna zalíbí.

Cestování na závody je nákladné, kde berete finance?

Je to strašně těžké, bez sponzorů bych to v žádném případě nezvládal. Jsem jim strašně vděčný a snažím se je propagovat a reprezentovat, stejně jako Českou republiku nebo Olomoucký kraj, kde žiju. Jsem zaměstnaný na drahách a téměř celá výplata padá na kulturistiku. Sponzoři mě ale drží celou kariéru, jsou jako moje rodina a fanoušci. Nikdy mě nenechali na holičkách. Za to jim patří můj dík.