Rodí se dcera, nikoli dědic
Alžběta se narodila 7. září 1533 jako dcera Jindřicha VIII. a Anny Boleynové. Už samotný fakt, že byla dívkou, znamenal pro krále zklamání. Toužil po synovi, po dědici. Anna Boleynová byla brzy poté sťata a malá Alžběta tak vstoupila do života poznamenaná krutostí dvora i nestálostí otcovské přízně.
Po smrti Jindřicha VIII. nastoupil na trůn její nevlastní bratr Eduard VI., který však zemřel velmi mladý. Následovala Marie Tudorovna, zvaná Krvavá, jež vládla pouhých pět let. Teprve v listopadu 1558 se pětadvacetiletá Alžběta stala královnou Anglie.
Mohlo by vás zajímat
Pečuje o krásu, ale půvab nahrazuje mocí
Navzdory přehnané péči o vzhled nebyla Alžběta považována za skutečně krásnou. Měla zašlou pleť, výrazně zahnutý nos a vybledlé vlasy, které jí trčely jako svatozář. Přesto disponovala šibalským úsměvem, lehkou chůzí a především inteligencí, jež dokázala okouzlit okolí.
Nápadníků měla dost – ať už to byl král švédský, král dánský nebo ovdovělý Filip II. Španělský. Toho však jako protestantka odmítla s tím, že římský katolík je pro ni kacířem.
Zamilovává se, ale odmítá sňatek
Její skutečné city se upnuly k Robertu Dudleymu, elegantnímu šermíři a muži, který jí byl po léta nablízku. Byla žárlivá, náročná a citově k němu připoutaná. Zda byli milenci, zůstává otázkou, na níž se historikové dodnes neshodnou.
Sňatek však nebyl možný – Dudley byl ženatý a smrt jeho manželky, která zahynula pádem ze schodů, vyvolávala podezření. Přesto si ho Alžběta ponechala u dvora, obdařila titulem hraběte z Leicesteru a zahrnula ho dary.
Uvažuje o manželství, ale ustupuje veřejnému mínění
Ve svých devětatřiceti letech se královna vážně zamýšlela nad sňatkem s Francoisem d’Alençonem, mladším bratrem francouzského krále. Nebyl pohledný, ale byl chytrý, vtipný a okouzlující. Dvořil se jí vytrvale a s přehnanou galantností, kterou Alžběta přijímala s potěšením.
Přesto i tento vztah skončil. Anglické veřejné mínění odmítalo katolického ženicha. Královna ustoupila – opět dala přednost trůnu před osobním štěstím. Na rozloučenou mu věnovala báseň plnou smutku a beznaděje.
Stárne, žárlí a obklopuje se mládím
Po smrti Leicestera se v jejím životě objevil mladý hrabě z Essexu. Byl o šestatřicet let mladší, bezostyšný, přitažlivý a ctižádostivý. Královna mu udělovala tituly i úřady, ráda se smála jeho žertům a těšila se jeho přítomnosti.
Stárnutí jí však nesvědčilo. Skrývala vrásky pod parukami a šperky, střídala denně toalety a vlastnila tisíce šatů. Byla panovačná, výbušná a stále citlivější na zradu.
Trestá zradu, i když přichází od milovaného
Essexova ctižádost přerostla únosnou mez. Po vojenském tažení v Irsku a podezření ze spiknutí proti koruně ho Alžběta nechala uvěznit v Toweru. Byl souzen a odsouzen k smrti.
Legenda vypráví o kameji, kterou mu kdysi darovala jako symbol odpuštění. Šperk se však omylem dostal od Essexe k lady Nottinghamové, která si jej ponechala. Když se to královna dozvěděla, měla prý zvolat: „Bůh vám odpusť, madame! Já vám neodpustím nikdy.“
Alžběta I. zvolila samotu jako politickou strategii. Muže odmítala, city skrývala a vlastní stárnutí popírala. Zůstala královnou až do konce – obdivovanou, obávanou, ale v jádru osamělou. Panenská královna vládla pevnou rukou, avšak cenu za moc zaplatila zřejmě tím nejdražším: lidskou blízkostí.
