Čtyři roky chodila do dívčí měšťanky a pak jeden rok navštěvovala jednoletý učební kurz. Třiatřicet let až do důchodu pracovala jako administrativní pracovnice v Obchodním družstvu. Paní Votrubová je svobodná, má synovce a neteře, kteří ji často navštěvují. Po dovršení osmnácti let, v době kdy začala druhá světová válka, byla na dobu dvou let povolána na nucené práce v muniční továrně v Poličce. Vzpomíná, jak po propuštění cestovala domů vlakem i pěšky celé čtyři dny, cestou prožila v Plzni i nálet na závody Emila Škody, dokonce se podílela na pomoci hašení požáru známé fabriky.
Cizí řeči neumí, ale v mládí navštívila s cestovní kanceláří Francii, Nizozemí a tehdejší NDR. Cestovala vlakem a autobusem, později místo dovolené jezdila do lázní.
V mládí byla velmi společenská, ráda tancovala, dodnes luští křížovky, čte knihy, nevynechá žádnou akci a aktivitu pořádanou Domovem seniorů.
Paní Votrubová Marie přišla do Domova pro seniory, v Baldovské ulici v Domažlicích z Domažlické nemocnice, a. s. před třemi roky.
V Domově je spokojená, bydlí v jednolůžkovém pokoji se sociálním zařízením, pravidelně po snídani v rámci rehabilitace trénuje chůzi po chodbách, se čtyřkolovým chodítkem, z nabízených jídel má nejraději krupicovou kaši nebo karbanátek s bramborovou kaší hodně omaštěnou máslem. Uvádí, že žila pěkný život a přeje si být zdravá.
