Obratní letci
Kolibřík vždy upoutá vaši pozornost. Jeho akrobatický let i krása peří zaujme každého. Některé výkony kolibříků a jejich anatomické zvláštnosti jsou zcela ojedinělé. Žádné vyprávění o těchto malých ptáčcích se neobejde bez superlativů.
Jejich nepatrná velikost jim pomáhá přežít, protože je spojena s nepřekonatelnou leteckou obratností a s urputností, která by slušela spíše teriérům. Na světě žije přes 320 druhů kolibříků, od malých až po skutečně nepatrné. Největší druh, kolibřík velký, je velikosti vlaštovky. Je přibližně 20 cm dlouhý, ale polovička délky připadá na zobák a ocasní pera. Nejdrobnější je samička kolibříka Helenina, jejíž délka od špičky zobáku po konec ocasu nepřesahuje pět a půl centimetru. Na tělíčko zbývá pouhých asi jeden a půl centimetru.
Anatomie a opeření
Tři čtvrtiny hmotnosti kolibříka tvoří létací svaly, což je poměrně mnohem víc než u jiných ptáků. Jsou připojeny k velké prsní kosti, jejíž mohutný kýl umožňuje pevný úpon létacích svalů. Stavba samotných křídel je neobvyklá. Pažní kost je krátká a podporu křídel tvoří hlavně záprstní a prstní kůstky. Kostra přední končetiny se může na lopatkovém pletenci otáčet jako na obrtlíku a křídla tak moou kmitat téměř v polokruhu. Tato ojedinělá anatomická stavba umožňuje kolibříkům nejúžasnější letecké kousky.
Jeho nepřekonatelná obratnost v letu plyne ze schopnosti základně měnit polohu křídel. Žádný pták nedovede v mžiku změnit směr letu či vířit dlouho na jednom místě. Kolibříci dokáží ale zatočit do pravého úhlu a nehybně se zastavit uprostřed letu tak, že kdyby se o podobný manévr pokusil pilot moderní stíhačky, určitě by se stroji vylomila křídla.
Malé druhý kolibříků pohybují křídly neuvěřitelným rytmem 60 až 80 rázů za sekundu a při svatebním letu až 200 x za sekundu. Vydávají přitom charakteristický bzučivý zvuk (odtud i anglický název kolibříků hummingbirds – bzučící ptáci). Za prudkého letu kmitají křídla tak rychle, že nejsou téměř vidět. Při výhružných manévrech – a kolibříci bojují často – přejde jemný bzukot v rozezlené bzučení.
Získávání potravy
Nesmírná čilost, která je pro kolibříka příznačná, je dána typem jeho látkové výměny. Ta je neobyčejně rychlá, a tak potrava kolibříků musí být snadno stravitelná a energeticky bohatá, se silně koncentrovanými živinami. Tomu odpovídá jejich jídelníček. Základním zdrojem potravy je květní nektar, zdroj glukózy i fruktózy, tedy cukrů, které se rychle spalují a dodávají energii pro let i ostatní tělesné funkce. Bílkoviny, tuky, nerostné látky a vitamíny, které též kolibříci potřebují, pocházejí z hmyzu, který kolibřici chytají v letu. V průměrně třináctihodinovém dni aktivního života kolibřík spotřebuje mnoho této energeticky bohaté potravy. Většinou navštíví okolo 2 tisíc květů denně. U každého květu se v letu zastaví a víří ve vzduchu tak, aby mohl do květu zasunout zobák, vysunout jazyk a nasát nektar.
Květní nektar a několik kousků hmyzu se může zdát málo pro tyto ptáky plné energie, ale převedeme-li údaje o příjmu potravy a získávání a výdeji energie do lidských měřítek, zjistíme, že člověk by musel sníst kolem 140 kg masa denně, aby se vyrovnal kolibříkům. Většina těchto ptáčků se krmí takřka bez přestání celý den.
Mohlo by vás zajímat
Když večer začne ubývat světla, kolibříci usedají k odpočinku. Načechrají si peří a prsty pevně obemknou tenkou větvičku. Jejich metabolismus se sníží natolik, že spánek připomíná přezimování jiných živočichů. Kolibříkům se sníží tep a tělesná teplota klesne až na 14 stupňů Celsia. Ráno je vzbudí sluneční paprsky a oni se pak s vířením křídel vznesou kolmo vzhůru jako miniaturní helikoptéry.
