Dokáže také vysílat signály
Přestože se dlouho vědělo, že slon patří mezi nejchytřejší druhy savců, teprve nedávno se přišlo na to, že má mezi savci ojedinělou schopnost – schopnost vysílat pro lidi neslyšitelné signály, k čemuž používá vibrace kostí na svém čele. Tyto signály, ne nepodobné těm, jež vysílají velryby, mohou překonat velké vzdálenosti a přenášet rozmanité informace. Takto se mohou sloni varovat před hrozícím nebezpečím, aniž projeví vnější známky znepokojení.
Co nás udivuje je to, že sloni nevstupují do vody pouze proto, aby se v ní vyváleli nebo překročili řeku, ale aby si zaplavali v širém moři, přičemž někdy urazí i velké vzdálenosti. Existují důkazy, i když někteří vědci se tomu posmívají.
Mohlo by vás zajímat
Slon se popral s kosatkami
První důkaz, který o slonu plovoucím po moři máme, pochází od farmáře z Jižní Afriky, který žil na natalském pobřeží poblíž Margate. Ráno 1. listopadu 1920 se Hugh Balance díval na moře, když ve vzdálenosti, kterou odhadl na 500 metrů od břehu, uviděl ve vodě prudký pohyb. Doběhl si pro dalekohled, a tak rozeznal, že se ve vodě očividně perou dvě kosatky dravé a ještě třetí zvíře, které se opakovaně vynořovalo z vody. Jak boj pokračoval, nashromáždil se větší zástup lidí, kteří se připojili k farmáři. Balance znovu zvedl dalekohled a byl už schopen třetí zvíře rozeznat. Ostatní oněměli úžasem, když Balance trval na tom, že je to slon. Když se však pak sami podívali dalekohledem, nezbylo jim, než jeho názor potvrdit.
Podle plného znění zprávy, publikované následně v provinčních jihoafrických novinách, pokračoval nerovný boj ještě nějakou dobu, než kosatky odpluly. Během noci vyvrhlo moře na pláž zohavenou zdechlinu, která byla na místě prozkoumána, a zjistilo se, že je to slonice.
Když se tato zpráva objevila také v londýnských Daily Mail, napsal odborník ze zoologické zahrady, že je to kachna. Několik čtenářů, kteří se vrátili z kolonií, však poslalo své příspěvky, v nichž popisovali, jak viděli slony plavat u širokých ústí řek. Jeden čtenář poukázal na to, že během druhé poloviny 19. století byla zdechlina slona vyplavena také na pláž v Queenslandu v Austrálii.
Sloni byli nalézáni daleko od domova
V roce 1930 byla na Ledovcový ostrov na Aljašce vyplavena zdechlina malého zvířete s chobotem, a v roce 1944 ležela na pobřeží ve Skotsku mrtvola dospělého samce slona. Jelikož se žádné z těchto míst nenacházelo blízko míst, kde žijí sloni, není těžké představit si úžas těch, kteří mrtvolky našli.
V roce 1955 byli další dva sloni vyvrženi na pláž poblíž Wellingtonu na Novém Zélandu, další byl ve stejný rok nalezen na pláži na japonském pobřeží Oshimy. V roce 1971 užasla posádka lodi Ampula, která vyjela z rybářského přístavu Grimsby v Severním moři, nad tíhou malého slona, kterého našla ve svých sítích spolu s obvyklým úlovkem tresek a sleďů.
Je těžké představit si, jak se mohou tak obrovští exotičtí savci ocitnout v oceánu tisíce kilometrů daleko od svého přirozeného prostředí. Zdá se, že tito sloni strávilI dlouhou dobu v moři živí. Dalo by se předpokládat, že působením slané vody se tělo dostane do stavu pokročilého rozkladu dříve, než mohlo doplout od rodných břehů až do nejvzdálenějších severních či jižních krajů, kde byly výše zmíněné případy zaznamenány. Přesto byly mrtvoly ve velmi dobrém stavu.
Mohl by si slon plavat ve vodách celého světa a skončit případně u jižní Anglie? Srpnové vydání časopisu New Scientist z roku 1979 uveřejnilo fotografii, pořízenou admirálem Kadirgamou na Srí Lance, která ukazuje místní druh slona, jenž plaval ve vzdálenost 35 kilometrů od břehu. Zoologové museli připustit skutečnost, že sloni někdy plavou v moři. Když posádka aberdeenského rybářského člunu narazila v roce 1982 na mrtvého slona asi 50 km daleko od svého přístavu v Severním moři, zoology už to nepřekvapilo. Pro půl tuctu skotských rybářů to bylo, na druhé straně, překvapení až dost velké.
