Ďábelský mys Horn v dějinách mnohokrát zabíjel: Osm set lodí zmizelo v pekle vln

Mys Horn se stává hrobem tisíců

Toto obávané skalisko (svůj název dostalo v roce 1616 podle rodiště jednoho z objevitelů – holandského přístavu Hoorn) předchází strašlivá pověst. Než se k němu přiblížíme, můžeme se už předem nechat vyděsit statistikami: okolo mysu Horn za méně než dvě stě let ztroskotalo na osm set lodí, což dohromady znamenalo zřejmě dvacet tisíc obětí. Přesné záznamy ale neexistují.

Námořníky děsí pekelná scenérie

Přímo na místě nám ztuhne krev v žilách ze samotné scenérie. Šedivé moře, potemnělé útesy, burácení vln, mizerná viditelnost, déšť, silný vítr a mráz. A v zádech nepříjemný pocit, že útrapy teprve začínají – že každý další liják bude ještě horší než ten předchozí.

Obchod žene lidi do pekla

Tak drsné podmínky mohou nechat nejednoho člověka na rozpacích: proč se sem tedy vydávalo tolik nešťastníků, když šarm této oblasti je přinejmenším diskutabilní? Odpověď je prostá: přivedla je sem práce. Než se totiž Ohňová země stala cílem hrstky cestovatelských fajnšmekrů, lodě tudy pluly proto, že musely. Jedna z tehdejších hlavních obchodních cest vedla právě kolem mysu.

Bylo to v době zlaté horečky v roce 1849, kdy „forty-niners“ (devětačtyřicátníci) spěchali z New Yorku do Kalifornie. Anebo když se v 19. století prosazoval přístav Valparaíso jako obchodní křižovatka mezi Pacifikem a Atlantikem. Cesta z New Yorku do San Franciska tehdy trvala necelé čtyři měsíce – a někdy méně, pokud jste měli štěstí plout na rychlém klipru, jako byl slavný Flying Cloud, jenž v roce 1853 zvládl rekordních 89 dní. Za úspěchem stála i navigátorka Eleanor Creesyová, důkaz, že pověra o „smůle žen na palubě“ neplatí.

Moře láme kosti i vůli

Mnozí námořníci proklínali zeměpis: proč jen Amerika sahá ještě o deset šířkových stupňů níž než Afrika? Proplout kolem mysu Dobré naděje nebyla žádná hračka, ale Horn leží o 2500 kilometrů jižněji – v těsné blízkosti antarktických ledovců. Čekala je tam o 15 stupňů nižší teplota, zuřivé vichřice z And, tlakové níže řítící se jedna za druhou a nekonečný oceán, kterému nestála v cestě žádná překážka.

Před mysem Horn se peklo ještě zhoršilo: voda narážela na kontinentální šelf, vlny rostly a vítr se šíleně zrychloval v Drakeově průlivu.

Posádky se hroutí pod náporem větru

Námořníci říkali: kdo pluje blízko pólů, vstupuje na území stínů, odkud není pomoci. Plavba směrem do Pacifiku mohla trvat celé týdny – lavírování mezi Patagonií a Antarktickým poloostrovem v mrazu a větru lámalo i nejzkušenější posádky. Někteří to vzdali a zastavili v kanálech, jiní se dokonce obrátili zpět a zkusili štěstí cestou přes Indický oceán.

Panamský průplav posílá Horn do ústraní

Teprve otevření Panamského průplavu v roce 1914 cestovatelům ušetřilo tisíce kilometrů i starostí. Mys Horn přišel o většinu lodí – a snad se dá říct, že dostal, co si zasloužil. Neměl slitování s nikým, a tak dnes fascinuje už hlavně dobrodruhy.

Legenda straší dál

Pověst mysu ale trvá. Není mu však jistě po chuti, když se z něj někdo snaží dělat turistickou atrakci. Moderní „dobrodruzi“ se nechají vysadit v jeho blízkosti, překonají jej za dvě hodiny v doprovodu záchranné lodi a pak spěchají do tepla města Ushuaia. To je ale stejné, jako kdyby se někdo nechal dovézt helikoptérou padesát metrů pod vrchol Everestu a tvrdil, že ho zdolal.

 

Témata článku