Povstává rod pánů z Růže
Historie rodu Vítkovců sahá až do 12. století. Jejich zakladatel, Vítek z Prčice, získal za věrné služby přemyslovským panovníkům rozsáhlá území na jihu Čech. Jeho čtyři synové pak na počátku 13. století založili čtyři hlavní větve rodu – pány z Hradce, z Krumlova, z Rožmberka a z Landštejna.
Jejich symbolem se stala pětilistá růže. A právě podle ní vešli do dějin jako „páni z Růže“. V polovině 13. století už ovládali téměř celé jižní Čechy. Taková moc ale nemohla zůstat bez odezvy – střet s králem byl jen otázkou času.
Vzbouřil se proti králi
Do čela odporu se postavil Záviš z Falkenštejna, pravnuk Vítka z Prčice. Narodil se kolem roku 1250 jako syn Budivoje z Krumlova a bavorské šlechtičny Perchty z Falkenštejna. Už od mládí sledoval, jak král Přemysl Otakar II. systematicky oslabuje moc Vítkovců. Přímo v srdci jejich panství budoval královské opěrné body – Zlatou Korunu, České Budějovice nebo Hlubokou.
Napětí vyvrcholilo roku 1276. Zatímco král táhl proti Rudolfu Habsburskému, Záviš stanul v čele šlechtického povstání. Přemysl byl nucen ustoupit – a ztratil nejen prestiž, ale i celé Rakousko.
Svedl královnu
Zrada však nekončila pouze na bojišti. Podle dobových zpráv se Záviš sblížil s královnou Kunhutou, manželkou Přemysla Otakara II. Ohnivá uherská princezna prý podlehla charismatu mladého šlechtice – muže, o němž se tradovalo, že vynikal nejen silou, ale i výjimečným vzhledem. Z politického protivníka se tak stal i osobní nepřítel krále.
Přemysl nenechal vzpouru bez trestu. Roku 1277 musel Záviš se svými bratry uprchnout ze země. Přidal se k Rudolfu Habsburskému a po jeho boku stanul i v osudové bitvě na Moravském poli v srpnu 1278.
Bitva rozhodla vše. Přemysl Otakar II. padl. Záviš se krátce nato vrátil do Čech – a jeho hvězda začala prudce stoupat.
Mohlo by vás zajímat
Vládnul místo krále
Už roku 1280 se oženil s ovdovělou královnou Kunhutou. Když se o tři roky později vrátil z braniborského zajetí mladý Václav II., Kunhuta otevřela Závišovi cestu ke dvoru. Dvanáctiletý král se brzy ocitl pod jeho silným vlivem. Záviš fakticky vládl jako regent, obsadil úřady svými příbuznými a upevnil moc Vítkovců. Přesto nebyla jeho vláda jen obdobím intrik. Po letech chaosu přinesl zemi stabilitu a pořádek.
Doplatil na vlastní ambice
Po smrti Kunhuty roku 1285 zůstal ještě několik let nejmocnějším mužem v zemi. Osudnou se mu ale stala další sňatková politika. Odjel do Uher, kde si vzal královu sestru, princeznu Alžbětu, a sjednal spojenectví. Jeho dlouhé nepřítomnosti však využili nepřátelé. Mladému králi začali našeptávat, že Záviš chystá zradu – a dokonce i vraždu. Když se roku 1289 vrátil do Prahy, čekalo ho přátelské přijetí. Jen zdánlivě. Na králův příkaz byl zatčen a odsouzen k smrti.
Umírá pod hradbami Hluboké
Jeho zatčení rozpoutalo další válku. Královské vojsko táhlo proti Vítkovcům a Záviše vozilo v železné kleci od hradu k hradu, aby zlomilo odpor obránců. Poslední nadějí byla Hluboká. Tu bránil jeho bratr Vítek – a odmítl se vzdát.
Dne 24. srpna 1290 bylo tedy pod hradbami vztyčeno popraviště. Před očima obránců kat Závišovi setnul hlavu. Ani to ale odpor Vítkovců okamžitě nezlomilo.
Mizí rod, ale ne paměť
Vítkovci však nakonec podlehli. Bratři uprchli do ciziny a postupně zahynuli. Závišův syn Jan vstoupil do řádu německých rytířů – a jeho stopa se ztrácí. Krumlovská větev rodu tím vymřela. Její majetek později převzali Rožmberkové, kteří ovládli jižní Čechy na další staletí.
Příběh Záviše z Falkenštejna je ovšem víc než jen kronikou zrady. Je to příběh o moci, která láká, ale nikdy není jistá. O lásce, která dokáže změnit běh dějin – a zároveň urychlit pád. Dějiny si pamatují vítěze. Ale někdy jsou to právě ti poražení, jejichž příběhy zůstávají nejživější.

