Odhalme první stopy mýdla
Kdo přesně mýdlo vynalezl, zůstává dodnes nejasné. Historici se totiž neshodnou ani na tom, co už lze považovat za skutečné mýdlo. Jisté je pouze jedno: mýdlo na praní existovalo dávno před tím toaletním. Ve starověkém Egyptě věnovali lidé praní oděvů velkou pozornost. K odstraňování špíny používali natron – přírodní směs solí. Existují i zmínky o pastě z popela, hlíny a dalších přísad, která měla dokonce pěnit.
Ještě starší doklady pocházejí z Babylonie. Hliněná tabulka z doby kolem roku 2200 př. n. l. popisuje směs vody, louhu a oleje, která připomíná mýdlo. Paradoxně však nesloužila k hygieně, ale především k léčení ran. Podobné prostředky znali také Féničané, Řekové nebo obyvatelé starověké Palestiny. Většinou však sloužily k čištění vlny a textilií, nikoli k mytí těla.
Pozorujme římské experimenty
Mýdlo znali také Římané. Latinsky se označovalo jako sapo, z čehož později vzniklo slovo saponát. Římský učenec Plinius Starší popsal v 1. století n. l., jak Galové a Germáni vyráběli mýdlo z kozího loje a dřevěného popela. Používali ho však poněkud nečekaným způsobem – jako pomádu na vlasy.
Archeologové navíc objevili zbytky mydlárny i v ruinách Pompejí. Ani zde však mýdlo pravděpodobně nesloužilo k osobní hygieně. Římané se totiž myli jinak – v lázních používali oleje a škrabky zvané strigily.
Objevme mýdlo jako hygienickou pomůcku
Teprve ve 2. století začal lékař Galén doporučovat mýdlo jako prostředek k očistě lidského těla. Od té doby se začalo postupně používat i k hygieně. Velkého rozkvětu dosáhla výroba mýdla ve východní části římské říše – v Byzanci. Tamní mydláři byli už v 7. století proslulí a jejich výrobky se vyvážely do okolních zemí. Vyráběly se z olivového oleje, vápna a draselného louhu. Nevypadaly sice příliš lákavě – bývaly tmavé a mazlavé – ale účel plnily. Skutečnou revoluci přinesli arabští výrobci. Díky jejich pokročilým znalostem chemie se mýdla začala barvit, parfémovat a zdokonalovat.
Arabové vyráběli nejen tuhá, ale i tekutá mýdla a dokonce speciální pěnivé mýdlo na holení. Jejich výrobky se prodávaly po celém Středomoří. Nejznámější výrobní centra ležela například v palestinském Nábulusu nebo v Basře.
Sledujme cestu mýdla do Evropy
Do západní Evropy se výroba toaletního mýdla dostala oklikou přes severní Afriku a muslimské Španělsko. Ve středověku se pak začala rozvíjet i v Itálii a Francii. Velkou proslulost získalo marseilleské mýdlo, které se vyrábělo z kvalitních olejů, bělilo se a parfémovalo. Ve srovnání s dnešní kosmetikou prý nebylo o mnoho horší. Na severu Evropy však kvalita zaostávala. Tamní výrobci totiž často používali místo olivového oleje rybí tuk.
Mohlo by vás zajímat
Připomeňme české mydláře
Do českých zemí se mýdlo dováželo už ve středověku. V privilegiu saského města Pirna z konce 12. století je dokonce uvedeno mezi zbožím přepravovaným po Labi. První mydláři se u nás objevují ve druhé polovině 14. století. V Praze jich tehdy působilo jen několik. Roku 1464 byl na Novém Městě založen první mydlářský cech. Přesto zůstávalo mýdlo poměrně vzácným výrobkem. Někteří lékaři dokonce varovali, že mytí mýdlem může být pro tělo škodlivé.
Sledujme také nástup průmyslové výroby
Skutečný rozmach nastal až v 19. století. Roku 1806 založil William Colgate v New Yorku továrnu na mýdlo, která se brzy stala známou značkou. V roce 1872 zde vzniklo i jedno z prvních parfémovaných mýdel.
V českých zemích začal průmyslovou výrobu roku 1848 podnikatel Georg Schicht v Rynolticích u Liberce. Jeho podnik se rychle rozrůstal a jeho syn později vybudoval velkou továrnu v Novosedlicích u Ústí nad Labem.
Dnes si bez mýdla nedovedeme představit každodenní hygienu. Jeho historie však ukazuje, že cesta k této samozřejmosti byla dlouhá. Od léčivých směsí ve starověké Babylonii až po moderní továrny uplynuly tisíce let – a obyčejná kostka mýdla se mezitím proměnila v jeden z nejdůležitějších vynálezů každodenního života.
