Warning: Attempt to read property "post_excerpt" on null in /data/web/virtuals/3737/virtual/www/wp-content/themes/mh-magazine/includes/mh-custom-functions.php on line 392
Warning: Trying to access array offset on value of type bool in /data/web/virtuals/3737/virtual/www/wp-content/themes/mh-magazine/includes/mh-custom-functions.php on line 394
Warning: Attempt to read property "post_title" on null in /data/web/virtuals/3737/virtual/www/wp-content/themes/mh-magazine/includes/mh-custom-functions.php on line 394
Na východním výběžku Pavlovských vrchů se na skále vypíná zřícenina hradu Děvičky. Ke hradu se váže hned několik pověstí, přičemž každá z nich je jinak zajímavá. Pověst o tatarském chánovi, který chtěl pomstít smrt svojí dcery, může mít přitom reálný základ.
Stručná historie hradu
Hrad pochází asi ze 13. století a byl původně královským majetkem. Roku 1334 jej ale získal Hartneid z Lichtenštejna. V první polovině 16. století došlo k přestavbě, která přispěla k finančním potížím Lichtenštejnů, proto ho v roce 1560 prodali uherskému šlechtici Ladislavu Kerecsenymu. O pouhých 15 let později hrad připadl Ditrichštejnům, kteří pokračovali v přestavbě, avšak v polovině 17. století hrad vypálila švédská vojska. Po polovině 18. století se hrad uvádí jako pustý. Od roku 1964 je chráněn jako kulturní památka.
Pověst o dceři tatarského chána
Pod hradem Děvičky můžeme spatřit tři kamenné útvary, s nimiž jsou spojeny hlavně dvě pověsti. Nejprve si povíme o tatarské princezně. V tatarské zemi žil bohatý chán, jehož dcera ráda poznávala cizí země. Jednoho dne se vypravila i do zemí křesťanských a dojela až na Moravu. Zde se zastavila na Pavlovských vrších a potkala rytíře, který se jí velmi líbil, a který sídlil na hradě Děvičky. Ten tatarskou princeznu pohostil a připravil jí a dvěma jejím společnicím nocleh.
Když ovšem viděl, že její zavazadla přetékají šperky a jiným vzácným zbožím, neváhal. Za příjemným zevnějškem se totiž skrývalo kruté srdce. Jakmile tedy všechny tři usnuly, zmoženy únavou, podřezal je a jejich těla shodil ze skály. Potom prohlížel ukořistěné poklady. Ráno ale, jak vyhlédl z okna, čekalo jej nemilé překvapení. Zkamenělá těla tří dívek jej vyčítavě pozorovala. Hrůzou zešílel a vrhl se sám ze skály. Od těch dob prý duch šíleného rytíře bloudí hradem i okolím.
Princeznin otec, chán Batú, se vydal dceru pomstít a přitáhl na Moravu, kde jeho vojsko ničilo vše kolem. Naštěstí se chánovi donesla zpráva, že v zemích, odkud pocházel, zemřel následník trůnu. Chán Batú se rozhodl bojovat raději doma, a to o dědictví.
Reálný základ?
Celá legenda může mít reálné jádro. Mongolové ve 13. století vyhnali z jihoruských stepí Kumány, jiný divoký národ, jehož proslavili výborní lučištníci. Když Přemysl Otakar II. válčil s uherským králem Bélou IV. (tento panovník využíval ve svém vojsku právě Kumány), tak roku 1253 vpadli Kumáni na Moravu a řádili jako pominutí.
Dalimilova kronika o tom vypráví – „na Moravě tehdy není klid. Řádí tam uherští vrazi. Přemysla však neporazí, kam se vrtnou – on je dřív. Rozum bere jim ten div, a když táhne česká jízda, utíkají, jen to hvízdá„. Přesto tehdy Kumáni zničili Děvičky, které obnovil až král Václav II.
Lidé si potom zřejmě popletli Kumány s Mongoly – a není divu, vždyť si tyto národy byly podobné vzhledem i krutostí v boji.
Tři rytířské dcery
Jiná varianta pověsti o kamenech vypráví o třech rytířských dcerách, které proklela vlastní matka, když odmítly pracovat. Proměnily se v kameny a až tehdy si rytířka uvědomila, co provedla, a ze žalu těžce onemocněla. Po její smrti lidé prý vídali bílou paní, která sedávala u kamenů, ze kterých se ozýval tichý pláč.
