Medvěd lední je jeden z největších žijících druhů medvědů a je z nich nejdravější. Je to lovec, který tráví většinu svého dospělého života samotářskými potulkami za tuleni po ledových krách. Velikostí jej předčí pouze kodiak.
Jak vypadá?
Dospělý samec medvěda ledního může vážit až 800 kg, a když se postaví na zadní, může měřit až kolem 340 cm. Je dokonale stavěný pro pohyb na sněhu a ledu. Chodidla předních nohou slouží jako mohutné sněžnice a krátké ostré drápy jsou ideální pro chůzi na kluzkých a často příkrých ledových srázech. Dlouhými špičatými zuby může snadno trhat kůži a odstraňovat povrchovou vrstvu tuku z těl tuleňů a mršin velryb.
Není divu, že se dávní cestovatelé báli obrovských bílých medvědů, kteří splývali s bílou pustinou a náhle stáli před člověkem. Jsou zaznamenány i případy, kdy se medvědi snažili rozbourat iglú, v němž byly zabarikádovány ženy a děti, když muži byli na lovu. V mytologii Eskymáků vystupuje lední medvěd jako nadpřirozená bytost, která slyší vše, co si lidé povídají, rozumí tomu a po smrti se může převtělit do lidské podoby a zase zpět do zvířecí – je to arktická obdoba vlkodlaka.
S lovem ledních medvědů Eskymáci spojují různé zvyky: například kůži uloveného medvěda uchovávají vždy s kusem masa či tuku, aby jeho duch měl co jíst.
Masožravec
Na dospělého člověka útočí většinou dospělí samci, kteří z čirého hladu napadnou vše živé, co dokáží ulovit. Lidské maso jim však nijak zvlášť nechutná a rozhodně dávají přednost tuleňům. Střetnutí s člověkem jsou ale jen vzácné epizody v životě ledních medvědů. Dospělí tráví většinu života jako samotářští poutníci na plovoucích pobřežních krách arktických oblastí. Migrace ledních medvědů jsou sice do určité míry ovlivněny ročním obdobím, ale zdaleka to nejsou bezcílné potulky – medvědi vždy sledují tuleně, kteří jsou jejich hlavní kořistí.
Velký bílý lovec
Začátkem jara, když medvědi vylezou ze svých brlohů, loví u dýchacích otvorů hlavně mladé tuleně kroužkované, narozené v chodbách v ledu, které si samice vybudovaly před porodem. Tyto chodby, nazývané aglo, jsou sice často kryty až několikametrovou vrstvou sněhu, ale medvěd přesto dokáže dokonalým čichem rozeznat, nejen zda jsou obydlené, ale dokonce i jak dalece jsou tulení mláďata již vyvinuta. Medvěd prozkoumá aglo a rychle odstraní vnější ledový kryt. Pak napře celou svou sílu na rozdrcení vnitřní klenby, rozbije tulení komůrku a zmocní se mláděte.
Při lovu tuleňů, kteří se povalují na ledu, se k nim medvěd plíží tak, že vždy po chvilkách pomalu popolézá stylem přepadového komanda – plazí se jen po předních nohách, zadní táhne za sebou. Několik metrů od kořisti pak zaútočí a odřízne tuleni únikovou cestu.
S pokračujícím létem se rozpadají i ledové kry a medvědi se vydávají lovit dospělé tuleně podél kanálů v popraskaném ledu. To vyžaduje ještě větší obezřetnost, protože dospělí tuleni jsou velmi opatrní. Když medvěd tedy uvidí na ledě tuleně, spustí se tiše, zadníma nohama napřed, do vody a snaží se k němu pomalu připlavat. Širokými tlapami pádluje pod vodou. Občas se schová za ledovou kru, zvedne hlavu z vody a odhaduje vzdálenost ke kořisti. Pak se potopí pod led a doplave přesně pod tuleně. V následujícím okamžiku se prudce vymrští vzhůru, prorazí led a srazí tuleně do vody. Zabije ho mohutným úderem přední tlapy.
Ochrana medvěda
I když je lední medvěd zkušený lovec, je bezbranný proti lidem, kteří loví dalekonosnými puškami z helikoptér. Lov medvědů se stále stupňoval, až na počátku 70. let jejich celková populace klesla na pouhých dvacet tisíc. V roce 1973 svolala Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) konferenci o možnostech ochrany ledního medvěda. Nyní je lov ledních medvědů zakázán – lovit je mohou pouze severské kmeny, kupříkladu Eskymáci. Je veden jako zranitelný druh.
