Vúdú se ve světě stále praktikuje. Základní podobu přinesl obchod s otroky ze západní Afriky, hlavně z Beninu. Toto náboženství zůstává dodnes tak trochu hádankou se špatně pochopenou historií. Ačkoliv je v představách lidí spojováno hlavně s černou magií, je vúdú masovým náboženstvím a jednou z jeho základních starostí je chránit své vyznavače před zaklínáním.
Křesťanské prvky
Když se otroci usadili v Americe, dostaly se do vúdú i některé prvky křesťanství. V průběhu historie proběhlo mnoho pokusů o potlačení praktikování vúdú, ale to přetrvalo a v mnoha částech světa se mu daří dodnes. Mnozí uctívači chodí také na římskokatolické bohoslužby, aniž by měli pocit, že je to něco divného. Když byli ze západní Afriky přivezeni otroci a byli vyučováni náboženství, bylo pro ně přirozené identifikovat velké duchovní bytosti nové víry s božstvy svého vlastního afrického dědictví. Ježíš byl ztotožněn s bohem Oxalou, Jan Křtitel s bohem bouře Shango. Panna Maria byla kupodivu ztotožněna s Erzulií, rozhodně nepanenskou bohyní lásky.
Nejen západní Afrika
Mimo oblast západní Afriky existují na světě dvě hlavní „odvětví“ vúdú: na Haiti a v New Orleansu. Od roku 1993 je to dokonce oficiální národní náboženství na Haiti. Národní náboženství Haiti je hlubokým kulturním vyjádřením národa s významnou a tragickou historií, který v některých dobách úspěšně vzdoroval útlaku. Tradice předků místních obyvatel přetrvávají a pomáhají lidem čelit nepřízni osudu.
Kmeny, jako kupříkladu Jorubové či Fonové, byly v otroctví násilně promíchány. Jak již bylo zmíněno, ve vúdú nalezneme prvky katolicismu – například obrazy svatých jsou užívány k uctění lwa (duchů). Mezi lwa patří Rada Lwa (od Fonů a Jorubů), Petwo Lwa (duchové Konga, Taina a moderních Haiťanů) a Gede Lwa (duchové mrtvých). Jazykem haitského vúdú je haitská kreolština, což je vlastně místní dialekt francouzštiny. Každý z duchů lwa slouží jiným účelům a lidé se k nim modlí podle toho, jaký druh pomoci právě potřebují. Duchové jsou mužského i ženského pohlaví a všichni jsou stejně důležití.
Osedlaní vyznavači
Vyznavači vúdú na Haiti se popisují jako „osedlaní božskými jezdci“, když se dostávají během rituálů do transu a stávají se přímo dopravními prostředky bohů. Vúdú přivádí své vyznavače do přímého kontaktu s jejich božstvy v obřadech šíleného bubnování a tančení. Jeden nebo více vyznavačů se pak dostanou do transu a vstoupí do nich jeden z bohů. Uctívač je jaksi bohem „osedlán“ a postupně tančí, jí, pije a chová se způsobem, který se tradičně s oním určitým bohem spojuje. Uctívači osedlaní bohem Ogu mluví drsně a vojácky, s mnoha oplzlostmi a požadují rum a ženskou. Tento bůh je podle vúdú bohem války. Zaka, bůh zemědělství, je mírumilovnější. Když vyznavače posedne již zmíněná Erzulie, vyžaduje hřeben, hezké šaty a líčidla, dále také šampaňské a sladkosti, mluví pisklavým hlasem (ať už je vyznavačem žena či muž) a pokud se jí něco odepře, propukne v pláč. A tak bychom mohli pokračovat s dalšími bohy.
Zajímavou bytostí je baron Samedi, pán podsvětí a mistr magie. Ve svatyních jej zastupuje dřevěný kříž, korunovaný černou buřinkou. Baron Samedi je lascivní a chamtivý, na jeho počest se na hřbitovech na Haiti o Dušičkách zpívají oplzlé písně.
Než se některý bůh či duch může zmocnit svého uctívače, musí získat svolení od boha Legba, který byl původně tlumočníkem a prostředníkem mezi bohy v Dahome. Protože střeží bránu mezi říšemi bohů a lidí, bývá ztotožňován se svatým Petrem.
Kult vúdú bývá spojován i s pojmem zombie. Dnes již víme, jakým způsobem dochází k „oživení“ zdánlivě zemřelého, ale na Haiti berou dosud zombie velmi vážně, stejně jako kouzla místních čarodějů vúdú.
