Nezisková organizace Post Bellum vyhledává a nahrává vzpomínky pamětníků klíčových momentů 20. století. Stěžejním projektem se stala Paměť národa – sbírka vzpomínek konkrétních osobností, fotografií a deníků z období minulých totalit, která je veřejnosti přístupná na internetu. Jedním ze zakladatelům organizace je i její současný ředitel, dokumentarista Mikuláš Kroupa.
Vaše neziskovka už od roku 2001 dokumentuje příběhy, na které by se nemělo zapomenout. Kolik příběhů už jste za tu dobu zaznamenali?
Určitě přes patnáct tisíc. Pokud vím, naše sbírka se co do velikosti řadí na třetí místo na světě. Ocitáme se za slavnou sbírkou šoa a washingtonského muzea holocaustu, v Evropě jsme suverénně největší oral-history sbírka.
Dá se nějak ověřovat pravdivost vyprávění pamětníků?
To není snadné. Některé části vyprávění ověřujeme díky dokumentům z Národního archivu, Archivu bezpečnostních složek nebo oblastních archivů. Spolupracujeme s historiky, používáme odbornou literaturu, ale ani to někdy nestačí. Síla vyprávěného příběhu spočívá právě v osobním jedinečném zážitku, svědectví. Nepřesnosti jsou přirozenou součástí vzpomínání. Když objevíme chyby, uvádíme je na pravou míru. Když se podle dostupných pramenů popisovaná událost jeví odlišně, tak dokonce zpochybníme pravdivost výpovědi. Paměť národa není veřejným médiem, ale pramenem, zdrojem a archivem. Každý příběh uvozujeme textem, aby si čtenáři a posluchači byli vědomi, že jsou to vyprávěné vzpomínky. Příběhy, které publikujeme v médiích, se ale opravdu snažíme ověřovat, jak jen to jde. Nejvíc lidé znají rozhlasové Příběhy 20. století nebo Magazín Paměti národa.
Pro koho jsou příběhy pamětníků určeny? Co bylo motivací je začít zaznamenávat?
Příběhy neshromažďujeme jen pro někoho – pro toho ano, a pro toho už ne. Sbírka Paměti národa je pro každého: pro historika, novináře, spisovatele, učitele, žáka a studenta, zedníka, prodavače, podnikatele, levičáky i pravičáky, liberály i konzervativce, věřící i nevěřící, s tmavou i světlou kůží… promiňte, že to takto vyjmenovávám, chci říci, že opravdu pro každého. Naše motivace je velmi jednoduchá a omlouvám se za patetickou frázi. Abychom si vážili svobody a uvědomili si, že je to nejdůležitější, co nám předešlé generace vydobyly, a na nás je, abychom svobodu předali i budoucím generacím.
Zdůrazňujete naši zkušenost s totalitním režimem – má smysl to i v dnešní době připomínat?
Určitě ano. Smysl to samozřejmě má velmi podstatný. Jak bychom mohli rozumět dnešku a předpokládat budoucnost, když bychom neznali minulost? Naše osobní minulost nás dělá tím, kým jsme, a to podobné platí i o společnosti. Bez minulosti bychom se stali ztracenými lidmi. Jak ale mluvit o společných dějinách? Jde o formu. Přimlouval bych se, abychom vynechali fráze, jako jsem vyslovil v předešlé odpovědi, ale vyprávěli si konkrétní příběhy. Na nich vám dojde mnohé, třeba jak příšerné to před rokem 1989 bylo. Skutečné lidské osudy šmahem ukončí utopistické blouznění po socialismu. Příběhy také dávají poznat sami sebe, jací jsme? Každý příběh se ptá, jak bych se zachoval v podobné situaci já?
Nedávno jsme si připomínali srpen 1968 – čím to je, že někteří lidé v příjezdu ruských vojsk nevidí okupaci, ale i po letech „bratrskou pomoc“?
Asi myslíte staré stalinistické bolševiky à la Skála? Ten pán je, doufám, spíše rarita. Co k těmto tezím říci? Ohavná hanebnost, zlovolnost. Obrovská neúcta k obětem rudé totality. Nestalo se mi, že by si někdo něco takového dovolil přede mnou tvrdit. A čím to je? Pohnutky vlastizrádců bývají kombinací moci a peněz nebo ideologií, které jim prostě zdeformovaly myšlení.
Vaše společnost pomáhá i napadené Ukrajině – jakou formou? Budete, nebo chtěli byste třeba po válce zaznamenávat i příběhy Ukrajinců? Je tam podobnost s naším srpnem 68?
Podobnost je tam veliká. V jedné zásadní věci naprosto klíčová – máme s Ukrajinou společného nepřítele. Jak se ukazuje, Rusko je zvrácený, mafiánský, agresivní, nebezpečný stát. A proč a jak pomáháme Ukrajině? Paměť národa založila už v roce 2019 svoji pobočku ve Lvově. Sbíráme příběhy z války a komunismu, příběhy z gulagů, osudy disidentů z komunistických dob Ruska. Finanční sbírka Paměti národa na pomoc Ukrajině shromáždila něco přes čtyři sta milionů korun, za které nakupujeme neprůstřelné vesty, drony, termovize, vojenské sanitky, zdravotnický materiál pro obvaziště, lékárničky, generátory a mnoho a mnoho dalšího. Nyní vybavujeme ukrajinské vojáky, kteří se cvičí na Libavé. Každý z nich od nás dostane špičkově vybavenou osobní lékárničku, která jim může zachránit život. Sbírka stále pokračuje. Děkuji za každou korunu! Vozíme na Ukrajinu tuny a tuny materiálu pro obránce Ukrajiny. Jsem vděčný každému, kdo skrze nás Ukrajince podpoří. Jsem strašně pyšný na Čechy, jak jsme se k Ukrajině postavili. Není pravda, co iluzorně vytváří sociální sítě, ty často víc prezentují vypjaté, přisprostlé, hulvátské a urážlivé lži dezinformátorů než renomované novináře, kteří pracují přímo v ohniscích války na Ukrajině. Ale Češi stojí za Ukrajinou!
Co říkáte na přepisování učebnic dějepisu a vnímání nedávné historie – měly by se děti podrobně učit dějiny 20. století? Mohou vůbec učebnice ve školách obsáhnout všechny dějinné souvislosti a pochopí děti co znamenala normalizace?
Stále hledáme, jak učit dějepis, kapitoly dějin 20. století. Prochází to mnohými předměty: dějepisem, občanským vzděláváním, mediální výchovou, literaturou… Domnívám se, že je třeba nejen frontální výuky – přednášet, ale také vést se studenty dialog, zaujmout je tak, aby sami studovali, četli, zajímali se o historii, objevovali. Když beseduji na školách, jakmile přednáším, pozornost klesá, když vyprávím příběh, nechtějí mě studenti pustit ze třídy. Jsem příznivcem „zalidnění“ dějepisu, méně letopočtů, více lidských příběhů.
Má česká společnost šanci poučit se z vlastní historie?
Ano. Jinak bych svoji práci považoval za zbytečnou.
Máte tip na zajímavého pamětníka, jehož životní příběh stojí za to zaznamenat? Napište na pametnici@postbellum.cz.