Ostražitost je pro ptáky nezbytná, protože bez ní by se těšili ze života jen krátkou dobu. Naučí se jí brzy v mládí a vrozená ukázněnost jim pomáhá vyhýbat se nebezpečí. Ovšem samotné maskování je asi nejdokonalejší u lelků.
Lelkovití
Evropského lelka lesního, ptáka asi 30 cm dlouhého, stěží uvidíme jinak než za letu. Když časně zrána a za soumraku loví hmyz na vřesovištích a okrajích lesů, létá stejně tiše jako sova. Jeho peří je tlumeně šedohnědé. Odpočívá-li lelek na zemi, drží ocas natažený rovně dozadu, téměř přitisknutý k zemi, a křídla má složena. Barevně přitom zcela splývá s povrchem lesní půdy či vřesové opadanky.
Ještě obtížnější je spatřit lelka, když se přitiskne ke kmeni stromu. Jeho vzorování je pak nerozeznatelné od kůry kmenu či větve, na niž pták většinou usedá podélně.
Lelek si nestaví hnízdo. Na vhodném místě si vybere mělkou hnízdní jamku, kde vysedí vajíčka. Samice vybírá místo pečlivě, aby měla na všechny strany dobrý rozhled. Vždy tedy vidí blížící se nebezpečí. Bezpečnost její i jejích vajíček zajišťuje jen dokonalé maskování. Zjistí-li samička nebo sameček, že nepřítel jejich kamufláž prohlédl, předstírají zranění a pohybem na zemi či nízkým letem se snaží odlákat nepřítele od hnízdní jamky.
Když se ochladí a léto skončí, odlétají lelci na jih, aby nalezli vhodnější loviště. Přezimují v Africe a do Evropy se vracejí teprve s teplým jarem.
Lelkounovití
V Austrálii, Papui-Nové Guineji a v tropické Asii žijí příbuzní ptáci z čeledi lelkounovitých. kteří se výborně maskují ve větvích stromů. Jsou tak úspěšní, že ornitologové jsou si téměř jisti, že v džunglích jižní Asie stále ještě žije několik dosud nepoznaných druhů. Lelkouni mají krátká a tupá křídla, a proto nejsou tak dobří letci jako lelkové. Jsou aktivní za soumraku a v noci.
Ovšem lelkouni dovedli umění kamufláže ještě o stupeň dál než lelci. Nespoléhají pouze na barvu a vzorkování peří, ale staví se i do zvláštních pozic, takže je velmi těžké rozeznat je od okolí. Natáhnou zobák tak, že krk a tělo leží v přímce, ocas přitisknou k větvi, znehybní a zdánlivě vrostou do dřeva, na němž sedí. Vypadají jako pahýl ulomené větve, zvláště díky zobáku směřujícímu vzhůru. Přiblíží-li se nepřítel, lelkouni zcela ztuhnou. Někdy se v posledním okamžiku snaží zastrašit nepřítele tím, že náhle otevřou svá obrovská, nápadně zbarvená ústa. Takové zívnutí vyvolá u některých dravců vyslovený šok. Jestliže se domníval, že se blíží ke kusu mrtvého dřeva, a přitom se před ním nečekaně objeví velká oranžová huba, pořádně se vyleká.
Příbytek lelkounů je neuspořádaná stavba z větví, mezi nimiž je majitel téměř neviditelný.
A proč se vlastně říká „chytat lelky“? Vzniklo v dobách, kdy se ještě chytalo na lep, a vyjadřuje pošetilost takového počínání – lelek se přes den nehýbe a v noci jej návnada nezajímá – toto úsloví pak znamená zahálet, lenošit.
