Smutné statistiky
Ať už je to přímo znásilnění, jiné sexuální či domácí násilí, jen 34 % z těch, kteří něco podobného zažijí, se obrátí na policii. Nakonec 6 z 10 obětí raději o všem pomlčí. A vlastně není divu. Chování policie k obětem nemusí být vždy příkladné – a bohužel ani soudní systém obětem nijak „nenahrává“. To přitom ukazují i v poslední době medializované případy psychiatra Cimického nebo někdejšího politika Feriho. Oba čelí obviněním ze znásilnění, přesto jsou hlasy obětí neustále zpochybňovány a tresty pro pachatele jsou směšně nízké. Přitom právě soudy se těší v podobných případech jen velmi nízké důvěře, konkrétně 8%. A jen čtyři desetiny obětí hodnotí vynesené verdikty jako spravedlivé. Nakonec pak čelí de facto dvojí viktimizaci a mnohé ani nikdy nevyhledají odbornou pomoc.
V podstatě by se tedy dalo shrnout, že česká justice naprosto selhává při poskytování spravedlnosti obětem sexuálního i domácího násilí. To bylo ostatně i předmětem včerejší demonstrace. Ti, kdo se jí zúčastnili, zároveň poukazovali na celkově nevstřícný postoj k obětem, který je od nahlášení toho, co prožily, spíše odrazuje. „Nemůže docházet k bagatelizacím, zjednodušování či zlehčování následků na životě obětí,“ shrnula tak např. spoluzakladatelka spolku Bez trestu Lucie Hrdá.
Změna na obzoru
Problematičnosti situaci si je ale ministerstvo spravedlnosti údajně vědomo (aby ne, na nedostatky v přístupu k obětem mnozí advokáti upozorňují dlouhá léta). Zástupci ministerstva tedy uvedli, že soudci specializovaní na podobné trestné činy by se od příštího roku měli povinně odborně vzdělávat – a na konkrétním návrhu jak, prý již pracuje. Dle slov Karla Dvořáka (STAN), náměstka ministra spravedlnosti, by pak vzdělávání měla organizovat Justiční akademie. Ministerstvo spravedlnosti ale vnímá nedostatky i v meziresortní spolupráci, tudíž i v ní plánuje změny. Cílem je, aby oběti měly lepší podporu systému již od počátku. Tématu se tak chopil i ministr vnitra, Vít Rakušan (STAN), do jehož gesce spadá policie. „Máme připravený ve spolupráci s neziskovým sektorem e-learningový program. Ten má edukovat policisty napříč republikou, jak v situacích jakéhokoliv indikovaného domácího násilí postupovat,“ uvedl.
Jak znásilnění nahlásit?
Nahlásit znásilnění nebo sexuální zneužívání, a to bezprostředně poté, je přitom dle odborníků pro oběti velmi obtížné. Zejména pokud se vše odehrává doma, nebo když má agresor vlivnou pozici (to opět dokazují i již zmiňované případy Feriho a Cimického). I proto je namístě, aby oběť před samotným nahlášením vyhledala tzv. zmocněnce, náklady na nějž hradí stát. „Když jde oběť na policii bez zmocněnce, je ve stresu a inkriminovaným momentům se vyhýbá, protože je vytěsňuje,“ uvedla Martina Houžvová, advokátka, která se na sexualizované násilí zaměřuje. Ačkoliv hlásit znásilnění je samozřejmě ideální ihned po činu, kdy je možné zajistit co nejvíce důkazních stop, ne vždy je to možné. Zejména v případě, že je pachatelem někdo z rodiny, oběti přicházejí spíše až po čase. Podle Houžvové by se ale měly předtím ideálně svěřit alespoň jinému dospělému mimo rodinu. Vhodná je také archivace komunikace s kamarády apod.
