Touha po nebi budí respekt i odpor
Babylonská věž je patrně nejznámější zříceninou starověku – monument, který i po svém zániku zakořenil v kolektivní paměti lidstva. Velkou měrou za to vděčí biblickému vyprávění, jež stavbě vtisklo univerzální symboliku. Podle Bible vznikla z troufalého lidského odhodlání: „Nadělejme cihel a vypalme je ohněm… vystavme město a věž, jejíž vrchol dosáhne nebe,“ stojí v knize Genesis. Lidé si tak chtěli „učinit jméno“, aby nebyli rozptýleni po celé zemi.
Známe i konec příběhu: Bůh měl toto pyšné snažení zastavit. Sestoupil z nebe, zmátl lidské jazyky a rozprášil stavitele do všech koutů světa.
Mohlo by vás zajímat
Porovnáváme mýtus s realitou
Dnešní svět plný mrakodrapů ukazuje, že stavitelé se stále odvažují mířit výš a výš – bez božích trestů a zhroucených jazyků. Odborníci se ale shodují, že biblické vyprávění má skutečné jádro. Izraelité, odvlečení do babylonského zajetí, se ocitli tváří v tvář mimořádně vyspělé civilizaci Mezopotámie. Mýtus mohl odrážet jejich ohromení výškou, technologií i duchovní mocí babylonské kultury.
Skutečná věž byla objevena díky archeologům
Historický základ příběhu potvrdily především vykopávky německého archeologa Roberta Koldeweye z roku 1913. Ten odhalil rozsáhlý chrámový komplex, jehož ústřední stavbou byla právě monumentální věž – zikkurat.
První písemná zmínka o ní pochází z roku 689 př. n. l., kdy asyrský král Sanherib po dobytí Babylonu chrám zničil, město však ušetřil. Jeho následníci začali se stavbou znovu, ale v průběhu staletí věž chátrala. Nakonec ji nechal v roce 323 př. n. l. zbourat až k základům Alexandr Veliký s úmyslem vystavět ji znovu. Jeho smrt však projekt definitivně ukončila.
Lze zavítat i mezi další věže bohů
Babylonská věž nebyla jediná. Celá Mezopotámie mezi Eufratem a Tigridem byla posetá zikkuraty – stupňovitými „věžemi bohů“. Jejich původní funkcí byla náhrada za posvátné kopce, na nichž lidé kdysi uctívali božstva. Po usazení v nížinách si museli posvátné výšiny postavit sami.
Přibližme jejich skrytý význam
Zikkuraty však nesloužily pouze k náboženským rituálům. V Borsippě se dochovaly doklady o barevném glazování jednotlivých stupňů, přičemž každý byl zasvěcen jedné ze sedmi tehdy známých planet. Na jejich vrcholech nejspíš probíhala i astronomická pozorování, která sloužila k předpovědi budoucnosti. Astronomie a astrologie se v Mezopotámii prolínaly – a tyto vědy byly vyhrazeny jen kněžím.
Možná právě tato směs posvátnosti, vědy a moci působila na Izraelity natolik cize, že v nich vyvolala touhu po božím zásahu. V takovém světle pak vznikl příběh o zmatených jazycích a zmařené cestě k nebi.
