Violoncello není pro písničkáře běžný nástroj. Jak jste se dostal k cellu, nechtěli z vás rodiče mít spíše klasického hráče?
Já jsem se rozhodl být písničkářem až v pětadvaceti, to už mi rodiče do ničeho nekecali. Ale ani předtím… od patnácti jsem kromě klasiky hrával metal. Rodiče nejsou profesionální hudebníci, takže se možná spíš nepředpokládalo, že bych se tím jednou živil, ale nikdo mi v tom nebránil v žádném ohledu.
Nazval jste svůj styl cellofolk. Co si pod ním mají posluchači představit?
Navazuju na starší mezinárodně používaný termín cellorock, což je buď rock, nebo metal hraný na cello. Příkladem je třeba finská Apocalyptica anebo 2CELLOS. Já měl tento žánr rád, a když jsem pak začal dělat klasické písničky na styl třeba Nohavici, tak jsem přejmenoval ten žánr na cellofolk. Označil jsem se za světovou špičku a zároveň jediného reprezentanta.
Kdy jste se rozhodl, že hudba nebude jen koníček?
Velmi postupně po krocích. Čistě hudbu dělám teprve poslední tři roky, předtím jsem byl vždy jednou nohou v informatice, kterou jsem kromě hudby taky vystudoval. V IT firmě jsem postupně snižoval úvazek a bral si neplacená volna, až jsem ji nakonec opustil úplně a řekl si: „leť“.
Ve vašich písních se mísí humor i vážná témata. Jak hledáte rovnováhu?
Písničky vznikají různě a často ne zcela plánovaně. Rovnováhu nehledám při tvorbě, ale až při vystoupeních. Snažím se nacítit publikum. Když mám pocit, že by zvládlo i trochu melancholie, rád ji tam vložím a koncert trochu prohloubím… smutné věci můžou být nejsilnější. A pak tam hodím zase něco veselého, ať se z toho dostaneme.
Předskakoval jste řadě známých interpretů. Co vám tyto zkušenosti daly?
Asi hlavně nebrat se tak vážně. Když předskakujete, tak lidi vlastně nezajímáte. Přijdete na pódium před lidi, kde vás většina spíše nechce. Musíte je ale přesvědčit a máte na to dvě tři písně, kdy se rozhodne, jestli vám lidé budou věnovat pozornost i na zbytek setu. Když je ale hlediště nevhodné nebo udělané tak, že umožňuje návštěvníkům hodně se bavit, tak občas ten boj nemůžete vyhrát a jen si zahrajete svých pár písniček do hlučícího davu. A jindy získáte nadšené ovace. Je to podobná škola jako hrát na ulici. Pak ale také můžete vidět, jak to funguje v backstagi, jakým způsobem může vypadat profesionální produkce, a taky, jak různé jsou povahy hudebních hvězd.
Album Stepní vlk bylo v nominaci na Anděla. Co to pro vás znamenalo?
Hlavně informaci, že mě folková komunita začala brát v potaz a ví, že existuju.
Mohlo by vás zajímat
Kde nejčastěji hledáte inspiraci pro texty? Píšete si je sám?
Častá otázka, na kterou nemám zajímavou odpověď. V životě a věcech kolem sebe. Ano, píšu si je sám.
Vaše klipy získaly ocenění. Jak důležitá je pro vás vi-
zuální stránka hudby?
Já myslím, že dnes začíná ztrácet na důležitosti. Klasické širokoúhlé klipy s velkou produkcí jsou dnes sledovány daleko méně než dřív. Přednost mají krátká reels a shorts. Lidé už nevydrží dívat se čtyři minuty na klip na PC.
Mění se vaše tvorba za poslední roky? Sledujete i reakce kritiků?
Určitě se mění, stejně jako se měním já. Reakce samozřejmě sleduju a některé jsou i konstruktivní. Nechávám si typicky i revidovat texty písní z alba před vydáním a často je pak významně přepíšu. Nechci pak léta mít zažité pasáže, za které bych se styděl. U některých věcí jsem udělal novou verzi, ale spousta lidí už si tak zvykla na starou, textově horší, že už tu novou nevezmou.
Vaše koncerty jsou často dlouho dopředu vyprodané – v jakém prostředí nejraději vystupujete?
Nejlepší jsou koncerty, kde lidé přijdou přímo na mě, takže poslouchají, zpívají se mnou a nehlučí. Vyloženě nemám rád, když je klub spojen s částí, kde lidé pijí a jedí bez vstupného, nemám rád přehnaně opilé lidi na baru. Mám rád, když jsem lidem blízko a když na ně trochu vidím. Trochu preferuju ty koncerty, kde lidé stojí, protože jsou potom živější, zároveň mi ale jde hlavně o to, aby to bylo pro lidi pohodlné a například starší mohli sedět. Je to docela oříšek, protože pokud někdo stojí, tak je potřeba, aby místa na sezení byla vyvýšená, a to málokde je. Taky jsem začal zavádět přestávku, což skoro nikdo nedělá. Ale já si rád zajdu s lidmi popovídat, nechám je popovídat mezi sebou, koupit si drink, zajít na záchod… přijde mi, že koncerty by měly být hlavně společenské a příjemné pro lidi.
Jaké reakce publika vás nejvíc zasáhly?
Občas jsou v prvních řadách děti, které umí texty nazpaměť a zpívají ostošest. Jindy tam některé děti usnou. A někdy vídám u dospělých lidí slzy, to mě občas dojme.
Na čem teď pracujete a co chystáte dál?
Pomalu začnu připravovat další album, které bude nejlyričtější ze všech dosud. Hodně se na to těším, ale skoro na to nemám čas přes všechny organizační věci a „pěnu dní“.
