Věřili v posmrtný život
Staří obyvatelé nilského údolí byli přesvědčeni, že smrt není konec. Víra v život po smrti vznikla už v předdynastických dobách. V 5. a 4. tisíciletí př. Kr. stavěli hřbitovy na okraji písečných pouští, kde těla přirozeně vysychala. Občas je vyhrabali šakali či hyeny, a pozůstalí mohli spatřit téměř neporušená těla svých předků. Tento zážitek prohluboval představu, že tělo musí zůstat nepoškozené, aby duch mohl pokračovat v posmrtném životě.
Pokoušeli se o konzervaci
Kolem roku 3000 př. Kr. Egypťané začali experimentovat se solí, aby zabránili rozkladu. Přirozené vysušení již nestačilo. Počáteční nezdary vedly k tomu, že do hrobek ukládali sochy, které měly symbolizovat tělo zemřelého.
Prováděli mumifikaci
Smrt byla poselstvím lví bohyně Sachmet. Pak následovalo období trvající přibližně 70 dní, během něhož mumifikátoři pečovali o tělo. Duch zemřelého do těla vstupoval až v den pohřbu – neuchovat tělo znamenalo jeho věčné bloudění.
Mumifikátoři nebyli vyvrhelové (jak se často píše v románech), ale respektovaní odborníci. Jejich práce byla rituálem napodobujícím mumifikaci boha Usira, který po smrti ožil a stal se vládcem podsvětí.
Vyjmuli vnitřnosti a vysušili tělo
Podle Hérodota existovaly tři základní způsoby mumifikace, lišící se dokonalostí a cenou. Nejprestižnější zahrnoval vyjmutí mozku nosem kovovým háčkem a odstranění vnitřností dlouhým řezem na levé straně těla. Srdce a ledviny zůstávaly na svém místě, vnitřnosti se ukládaly do čtyř nádob – kanop, chráněných syny boha Hora.
Poté následovalo vysušování natronem, očištění, naplnění vonnými látkami a obalení lněnými obinadly potřenými pryskyřičnou pastou. Tělo bylo doplněno šperky a amulety, včetně srdečního skarabea s vyrytými částmi Knihy mrtvých.
Druhý způsob používal cedrový olej k rozpuštění vnitřností a následné vysušení natronem. Třetí, nejjednodušší metoda spočívala pouze v omytí těla a konzervaci solí.
Mohlo by vás zajímat
Poté začínaly pohřební obřady
Po dokončení mumifikace mohly po 70 dnech začít pohřební rituály, při nichž byla mumie uložena do hrobky a připravena na cestu do věčného života.
Mumifikace nebyla jen technickým úkonem, ale hlubokým vyjádřením víry a kulturní identity starověkého Egypta. Skrze rituály a péči o tělo se Egypťané snažili spojit pozemský a posmrtný život, což nám může připomenout, jak úzce je lidská kultura spjata s představami o smrti a věčnosti.



