Vznik programu Lebensborn
Byl tu problém – řada mužů padla za první světové války, porodnost v Německu byla velmi nízká. Mnoho žen také udržovalo styky s ženatými muži (v důsledku nedostatku jiných mužů) a těhotenství často končilo potratem. Přitom by to byly „rasově hodnotné“ děti. Roku 1933 zavedla tedy nová nacistická vláda zákaz potratů a lékařům, kteří by zákaz překročili, hrozil trest smrti.
Heinrich Himmler, velitel SS, vzal Hitlera za slovo a podporoval plození potomků mezi svými muži, těmi, kteří prošli jakousi rasovou selekcí. Chtěl tolik dětí, kolik jen bude možné. Aby vše podpořil, nechal vypracovat program zvaný Lebensborn – „pramen života“. První dům pro matky čistě árijských dětí byl otevřen v roce 1936 ve vesnici Steinhöring nedaleko Mnichova. Tady nejenže rodily manželky příslušníků SS, ale také neprovdané rasově čisté matky, jejichž děti většinou adoptovaly rodiny příslušníků SS. Ve 30. letech se v Německu postavilo dalších 9 takových domovů a narodilo se v nich asi 8000 dětí.
Mohlo by vás zajímat
Norsko
V okupovaných zemích byla situace různá. Němečtí vojáci měli zakázáno navazovat vztahy se ženami z východní Evropy, protože byly „poskvrněny“ slovanskou krví. Jinde se vztahy třeba i podporovaly – taková situace nastala kupříkladu v Norsku, nordické rysy Norů nacisté naopak obdivovali. A tak mezi lety 1941 – 1945 v rámci programu Lebensborn v Norsku fungovalo osm až patnáct domovů. Neexistují přímé důkazy, že by na norské ženy byl vyvíjen nátlak, v domovech totiž panovaly dobré podmínky, navíc – většina německých otců bylo ženatých v Německu. Sňatky většinou nepřicházely v úvahu. Část dětí byla odvezena do Německa k adopci, část jich zůstala u svých matek.
Nešťastné osudy
Když ale na konci války Němci z Norska odešli, situace se obrátila, protože Norové, kteří samozřejmě za okupace velmi trpěli, na tyto ženy útočili, brali to tak, že kolaborovaly s nacisty. Říkali jim Tyskerhore (německé děvky) a musely pochodovat ulicemi s oholenými hlavami, trávily měsíce v internačních táborech a i po propuštění se jich ostatní stranili. Tyskerbarna (německé děti), tedy potomci těchto matek, kteří v Norsku zůstali, se stávali obětí šikany. Často je zavrhla celá rodina.
Děti, kterým byly na konci války nejvýš čtyři roky, byly trestány za něco, za co nemohly, staly se jakýmsi symbolem národní hanby. Okolnosti nechápaly, vždyť nic zlého neprovedly. Co se týče matek, jen málokterá zmínila otce, jehož totožnost obvykle ani pořádně neznala. Společnost se k těmto dětem chovala jako k druhořadým občanům.
Norská vláda sice uchovávala dokumentaci o lebensbornských dětech, vše ale odtajnila až v devadesátých letech. Mnohé z lebensbornských nyní už dospělých se teprve tehdy dozvěděli, kdo je jejich otec. Shledání s německou rodinou většinou ale nedopadlo tak, jak si představovali.
Veřejnost se právě teprve v devadesátých letech dozvídala o osudu těchto lidí. Mnozí obviňovali norskou vládu z přehlížení jejich trpké situace během jejich života. V roce 2000 se premiér veřejně omluvil za způsob, jakým s nimi bylo zacházeno a někteří obdrželi dokonce finanční náhradu, což u ostatních Norů ale opět vyvolalo jen nevoli.
Je pravdou, že i v jiných zemích okupovaných za války byly zřizovány podobné domovy – v Dánsku, Holandsku, Francii či Belgii – ale bylo jich podstatně méně než v Německu či Norsku. Matky těchto dětí jistě netušily, jak nešťastné osudy čekají jejich děti, narozené v dokonalých esesáckých porodnicích.
