Vyrůstají z krajiny jako zkamenělý pochod
Více než tři tisíce kamenných monolitů a dalších žulových kolosů seřazených do dlouhých linií dodnes charakterizují krajinu kolem bretonské obce Carnac. Zvětralý povrch dává těmto kamenům ještě tajuplnější vzhled – jako by zde stály odjakživa. Jejich skutečný význam však zůstává neznámý, podobně jako u mnoha dalších megalitických památek po celém světě.
Kamenní obři, takzvané menhiry, často váží několik tun. Už samotné jméno obce Carnac na kámen odkazuje – je odvozeno od keltského slova karn či carn, tedy „kamenný vrch“ nebo „kamenný hrob“.
Táhly se kilometry
Na úseku dlouhém přibližně tři kilometry se rozprostírají bloky vytesané z místní žuly, pocházející z nedalekého atlantického pobřeží. Kameny jsou různě vysoké – od půl metru až po čtyři metry – a sestavené do několika samostatných uskupení. Nejvyšší monolity přitom vždy stojí na západním konci jednotlivých řad.
Původně mohly tyto linie měřit až osm kilometrů. Navazovaly na ně dolmeny, tedy kamenné hrobky ve tvaru stolů, a také kamenné kruhy. Celek tak vytvářel rozsáhlou a promyšlenou kamennou krajinu.
Spojují Evropu, ale nevznikly společně
Monumenty u Carnacu bývají řazeny k takzvané megalitické kultuře – z řeckého megas (velký) a lithos (kámen). Do stejné skupiny patří i slavný Stonehenge v Anglii. Přesto by bylo chybou považovat tyto stavby za výtvor jediné kultury.
Podobné kamenné památky se totiž nacházejí po celé Evropě – ve střední, severní i východní části kontinentu, v Bretani, Normandii i Británii. A nejen tam.
Objevují se po celém světě
Megalitické stavby vznikaly také mimo Evropu: v Turecku, na Blízkém východě, na Velikonočním ostrově i v oblastech Střední Ameriky. Najdeme je rovněž v Indii, Indonésii, Koreji nebo v Africe – například v Maroku, Tunisku, Gambii či Senegalu.
Mohlo by vás zajímat
Dřívější teorie předpokládaly, že myšlenku stavby kamenných monumentů šířili po pobřeží migrující námořníci. Tyto hypotézy jsou dnes většinou odmítány. Časové i prostorové rozdíly mezi jednotlivými stavbami jsou příliš velké. Vědci se dnes spíše přiklánějí k názoru, že k výstavbě megalitů docházelo nezávisle, v různých kulturách a obdobích.
Mlčí o svém účelu dodnes
Navzdory desítkám let výzkumů zůstává otázka účelu těchto monumentů otevřená. Pokud byl kámen symbolem věčnosti, mohly megality vyznačovat pohřebiště nebo sloužit jako památníky mrtvých – zejména významných osob, vládců či kněží. Některé stavby byly navíc původně zakryty hliněným příkrovem a skutečně fungovaly jako hrobky.
Jiná teorie vychází z jejich astronomické orientace. Podle ní mohly megality sloužit jako pravěké observatoře, které pomáhaly určovat klíčové dny v roce. V období neolitu, kdy lidé přecházeli od lovu a sběru k zemědělství, byl totiž přesný kalendář otázkou přežití.
A tak stojí kamenné řady u Carnacu dodnes – tiše, nehybně a bez vysvětlení. Možná byly kalendářem, možná hřbitovem, možná něčím, čemu už dnes nerozumíme.
