Vědci se snaží odhalit tajemství geniality
Mozart byl bezesporu geniální. Traduje se, že si po jediném poslechu dokázal zapamatovat celou skladbu a následně ji bezchybně zapsat. Co vlastně ale genialita znamená?
Odpověď hledají vědci už desítky let. Naděje vkládali i do zkoumání mozku Alberta Einsteina. Ještě v roce 1999 přišla jedna kanadská neurobioložka s tvrzením, že objevila zbytnění mozkových závitů, které mělo být zdrojem jeho mimořádných schopností. Její závěry však odbornou veřejnost nepřesvědčily. Postupně se ukázalo, že genialitu nelze jednoduše „vyčíst“ z mrtvého mozku. Výzkum se proto přesunul jinam – k procesům, které v mozku probíhají během myšlení.
Zkoumají mistrovství na šachovnici
Jednou z oblastí, která vědce fascinuje, je hra v šachy. Jak je možné, že velmistři zvládnou hrát i několik partií současně?
Podle neurologů a psychologů hraje zásadní roli trénink. Špičkoví šachisté si během let osvojí tzv. strukturované dovednosti. V jejich paměti existuje obrovské množství herních situací, ke kterým se dokážou rychle vracet. Nejde tedy o „zázračnou paměť“ v pravém slova smyslu, ale spíše o schopnost efektivně pracovat s tím, co už mozek zná.
Vysvětlují genialitu jako výsledek tréninku
Podobný princip může vysvětlovat i Mozartovy schopnosti. To, co působí jako nadpřirozený talent, může být ve skutečnosti výsledkem obrovské zásoby hudebních vzorců uložených v paměti.
Paměť funguje jednodušeji, pokud pracuje s něčím známým. Čím více nových informací, tím náročnější je jejich zapamatování. Odborníci se proto domnívají, že experti v jakémkoli oboru mají vysoce specializovanou paměť.
Zásadní je však také tzv. záměrné cvičení. Nestačí jen opakovat – je nutné cíleně překonávat vlastní limity a pracovat na slabinách. Právě zde se podle vědců láme rozdíl mezi průměrem a výjimečností.
Mohlo by vás zajímat
Hledají spojení mezi kreativitou a chaosem v mysli
Genialita ale není jen o výkonu a paměti. Skutečný génius musí přicházet s novými myšlenkami. Už v 90. letech se objevila teorie, že kreativita souvisí se slabším filtrem podnětů v mozku. Jinými slovy – kreativní lidé vnímají více detailů z okolí, což může vést k neobvyklým spojováním myšlenek. Výzkumy například ukázaly, že vysoce kreativní jedinci se snadněji rozptýlí než ostatní. Jejich mysl je otevřenější – ale zároveň méně „chráněná“.
Narážejí tak i na temnější stránku geniality
Právě tato otevřenost může mít i svou cenu. Slabší filtr podnětů bývá spojován s některými duševními poruchami, například se schizofrenií. Některé studie naznačují, že v rodinách s častějším výskytem psychických onemocnění se zároveň častěji objevují mimořádně kreativní jedinci.
V roce 2009 jeden maďarský vědec dokonce oznámil objev genu, který by mohl souviset jak s vyšším rizikem psychóz, tak s kreativitou. Jednoznačný důkaz této souvislosti však dodnes chybí.
Je tedy genialita dar, nebo riziko?
A je tedy genialita vrozená, nebo získaná? Odpověď zůstává nejasná.
Zdá se, že vzniká na pomezí talentu, tvrdé práce, motivace i určité mentální odlišnosti. A právě tato kombinace může být zároveň výhodou i zátěží.
Možná proto se otázka, zda je genialita požehnáním, nebo kletbou, stále vrací. A možná na ni nikdy nebude existovat jednoznačná odpověď.


