U horolezce se vcelku předpokládá, že se narodil na horách, které se mu propisují do celého života …
U mě to neplatí, já jsem Pražák odkojený Vltavou a v Praze i s rodinou bydlím. To, že do hor musím vyrazit neznamená, že bych je neměl rád a neovlivnily podstatně můj život. Hory jsou můj život.
Máte horolezectví v genech?
Dá se říct, že ano, přes tatínka. Byl to on, kdo mě chtěl v pěti letech naučit něco o lezení ve výškách. Jako malý kluk jsem lezl po stromech, po střeše garáže a podobně. Táta chtěl, abych se naučil mít respekt k výšce a naučil se padat.
Mohlo by vás zajímat
Občas proběhne informace, že jste skalní lezec a pískař. Na druhou stranu máte na kontě prvovýstup jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa – Gašerbrum I. To je ale úplně odlišný terén, než jsou pískovcové skály v Českém ráji nebo Labské pískovce, ne?
Určitě, ale lezení po pískovci i alpské lezení člověku něco dá. Nějakou zkušenost do dalších výstupů. Celý život se učíte, lezení se to týká také.
Než opustíme vaše začátky a pískovec vůbec, zůstaly vám někdy v roce tak zvané hodiny, kdy jste na skále přilepený jako ručičky hodin a zůstal vám kámen v ruce?
Asi dvakrát se mi to stalo, jednou to bylo spojeno s pádem z výšky asi 20 metrů, zůstal jsem viset na laně.
Berete horolezectví jako sport?
Ne, pro mě je to životní styl. Všechno, co souvisí z horami mě v podstatě živí.
Měl jste nebo máte v lezení nějaké své idoly, vzory?
Je to dáno generačně. Každá doba má své velikány. Třeba Hermann Buhl. Ten se narodil v roce 1924 a tragicky zahynul ve 32 letech na hoře Čogolisa. Nebo Reinhold Andreas Messner, ten je generačně blíž, ale pořád nás dělí mnoho let. Dnes jsou jiné možnosti v lezení mění se technika, mění se lidé. Právě tohle mě baví, nemám ambice lézt stále výš a výš. Výzvou je obtížnost, zkusit něco, co přede mnou nikdo nelezl.
Jako první Čech v historii jste získal hlavní cenu prestižního ocenění Piolet d’Or – Zlatý cepín za prvovýstup alpským stylem jihozápadní stěnou jedenácté nejvyšší hory světa – Gašerbrum I. Co to o vás vypovídá?
Asi hlavně to, že mi vyhovuje právě ten alpský styl lezení, kdy jde nahoru jen omezený počet lidí s minimální podporou. Určitě ne zdolávání osmitisícovek jednu po druhé a expediční zázemí čítající stovky lidí. Asi taky to, že když se něco nepovede, nevzdávám to. Tenhle prvovýstup se povedl až na pátý pokus. Stálo mě to hodně přemáhání i zdravotní komplikace. A ztratil jsem tam kamaráda horolezce. I přes tuhle tragédii byla ale výzva stále aktuální. Věřil jsem si a nakonec jsem to dal.
Bojí se o vás vaše rodina?
Tak to je otázka spíš na ně …
Tak jinak, máte strach?
Strach je emoce jako každá jiná. Nesmí vás v daný moment zahltit, ochromit, ohrozit. Tedy nejen vás, ale ani lidi, se kterými jste na jednom laně. V krizový moment musíte jednat rutinně, na základě svých zkušeností, skoro strojově. Jde o život a nikdo vám v ten okamžik nemůže pomoci. Jakmile nebezpečí bezprostředně poleví, můžete dát průchod svým emocím. Vlastně musíte, nebo by prostě ten papiňák ve vás bouchnul.
Při přípravě na expedici předpokládáte takové vypjaté situace?
Ano, ale stejně dokáží v daný moment překvapit. Nesmí ale zaskočit, proto je každá příprava enormně důležitá. Teoreticky i prakticky. Nekonečné hodiny studování plánované trasy, zkušeností ostatních,kterým se to třeba nepovedlo, videozáznamy z výstupů a tak dále a tak dále.
Co když to nevyjde na první pokus?
Tak se připravím na druhý, na třetí. A o to důsledněji, s využitím vlastních zkušeností a analýzy proč se to nepovedlo. Samozřejmě jsou faktory, například počasí, povětrnostní podmínky, ale třeba i nenadálé administrativní překážky. Karákoram tvoří hranici Pákistánu a Číny. Z Pakoše, jak my říkáme Pákistánu, to vyjednat jde, ale třeba na K 2 se zpravidla leze z Číny.
Jste nejen úspěšný horolezec, ale také autor knížek a autor či spoluautor dokumentárních filmů. Co vás k téhle činnosti motivuje?
Podělit se s ostatními o osobní dojmy. Každý, kdo dělá svou práci rád chce, aby po něm něco zůstalo. A jak už jsem řekl, je to součást mého životního stylu. Tam ta svědectví rozhodně patří. Chci se podělit o zážitky.
Jde sám o sobě natočit dokument?
Asi ne, ale mým úkolem je poskytnou dostatek materiálů ve vyhovující kvalitě pro takový projekt. Nejde jen o zápisky, ale obrazový materiál a další podklady. Zrovna tak to bylo třeba u celovečerního dokumentárního filmu Mára jde do nebe v režii Markéty Ekrt Válkové. Je to svým způsobem časosběrný dokument, je o mě, je důležité, že vznikl. To se nechválím, to jen konstatuji.
Foto: archiv respondenta
